Tep | 2. Kapitola - Útěcha

13. července 2014 v 10:55 | Lucy |  Tep
Já vím, já vím. Moje sliby... nebudu o nich mluvit, protože to v podstatě ani nejsou sliby, když je nedodržím. Každopádně... další kapitola je tu! Víceméně se v ní nic neděje, ale přesto... je tu! Pravděpodobně tam bude dost chyb, protože jsem líná to po sobě kontrolovat, ale tak snad se to dá přežít:)



"Nemůžeš za to."
"Ale on chtěl, abych pro něj přijela a já mu řekla, ať jde po svých."
"Nemohla jsi vědět, že se to stane."
Katie neměla daleko k slzám, ale snažila se nedat to v plné třídě najevo. Umírala jsem touhou jí říct, co se doopravdy stalo, ale kdybych to udělala, táta by mě zabil. Nebo hůř.
"Měla jsem -"
"Neměla jsi nic. Neobviňuj se z toho, tím to nevrátíš." Má slova byla krutá, ale měla svou logiku. Narovnala se a rukávem svetru si otřela oči. Znepokojoval mě její nepřítomný pohled.
"Máš pravdu."
"Já vím."
Od Peterova pohřbu uplynulo několik dní, a za celou tu dobu už jsme o jiné vraždě neslyšeli, takže jsme se s otcem uchýlili k předpokladu, že poslední vlkodlak utekl. Opuštění jedinci většinou sami nepřežijí, kontakt se smečkou je pro ně prioritou, a pokud si brzy nenajdou, nebo nevytvoří novou, zemřou.
Při hodině matematiky jsem se nesoustředila. Uvažovala jsem nad tím, proč Petera roztrhali, a díky Angelinině absenci jsem na to dokonce měla klid. Nepodobalo se jim to, pokud někoho napadli, pak jen kvůli hladu, nebo proměně. Vzhledem k početnosti smečky napadené předešlý den... nepotřebovali další členy a po lese pobíhá spousta potencionální potravy. Tak proč?
"Co je to?" Trhla jsem sebou, když se kluk v lavici přede mnou otočil a pohledem přejel můj sešit. Zastavila jsem svou ruku, která tužkou zběsila čmárala detaily vlčího obličeje. Předstírala jsem úsměv a přiklapla stránky k sobě.
"Jen si tak čmárám." Věnoval mi poslední modré zazírání a vrátil svou pozornost zpátky k tabuli. Vůbec jsem si neuvědomovala, že něco kreslím, natož to, co jsem doopravdy kreslila.

Chvilku mi trvalo, než jsem Katie přesvědčila, že domů dokážu dojít sama a když jsem došla, nastala jiná, aktuálnější situace. Otec freneticky pobíhal po místnosti, přes rameno přehozenou pracovní tašku, v rukou různé papíry.
"Taky tě ráda vidím," uteklo mi, než jsem se stačila zarazit. Zastavil se a podíval se na mě, jako bych byla zjevení.
"Někdo ve městě byl napaden, musím se na to jet podívat."
"Není to náhodou práce policistů?"
"Z poloviny se starám o chod města, myslím, že nebudou namítat nic proti tomu, abych tam byl." Pokrčila jsem rameny a vytáhla z lednice lahev vody.
"Dej mi později vědět," požádala jsem ho potom a jakmile přikývnul, vypařila jsem se do svého pokoje. Snažila jsem se dělat domácí úkol, ale myšlenky mi pořád odbíhaly jinam. Bylo to k zbláznění. Pustila jsem rádio a polohlasně si broukala, zatímco mi ruka bezmyšlenkovitě plula po papíře.
Netuším, jak dlouho jsem takhle zaháněla nudu, ale když už jsem začínala mít o tátu obavy, zacinkal mi telefon.
"Tati?"
"Elle, potřebuju, abys přijela do nemocnice."
"Co? Proč? Co se děje?"
"Prostě přijeď."
Bez rozloučení jsem zavěsila a přehodila si přes ramena kabát. Muselo jít o něco vážného, když tak moc trval na mé přítomnosti, nehodlala jsem brát jeho slova na lehkou váhu.
Auto nechtělo startovat, povedlo se mi to teprve na třetí pokus, a to už byly mé nervy v pokušení vyletět. Nemocnice se nacházela ve středu města, zhruba třicet minut od našeho domu, a celou tu cestu jsem měla nutkavou potřebu přidat rychlost.
Když jsem vystoupila, třískla jsem těmi dveřmi možná až příliš, ale to byla ta poslední věc, která mě teď zajímala. Otec čekal před vchodem a když jsem se k němu přiblížila, popadl mě za ruku a zatáhl dovnitř.
"Je to Angelina," spustil. "Pokousal Angelinu." Vymanila jsem se z jeho stisku a nechápavě se na něj podívala.
"Co tím myslíš?" Hluboko v sobě jsem věděla, o čem mluví, ale část mě si to nechtěla připusiti. Byla by to moc velká náhoda.
"Ten vlkodlak co nám včera utekl pokousal Angelinu. Chodí s tebou přeci do třídy." Zachvěla jsem se a bezděky si přitáhla kabát víc k tělu.
"Jsi si jistý, že to udělal on?"
"O žádné jiné smečce nevím."
"Na co mě teda potřebuješ?" Nebyla jsem tak necitlivá, jak to vypadá, ale Angelinu jsem neměla nikdy ráda, proto mě její zranění nijak neznepokojovalo. Tátův výraz rázem ztvrdl.
"Zabiješ ji." Vytřeštila jsem oči a pomalu zavrtěla hlavou.
"Tati... to nemyslíš vážně," zašeptala jsem. Chytil mě za ramena, dost silně na to, aby po sobě zanechal modřiny.
"Víš moc dobře, co se stane, když to neuděláš," řekl, v očích varovnou jiskru. "Ona se přemění, stane se jednou z nich a bude zabíjet. Myslíš, že by to chtěla?"
Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Měl pravdu. Vždycky měl pravdu. Rozechvěle jsem kývla a on pustil má ramena.
"Dobře. Prostě to udělej, budu ti krýt záda."
S tátovou pomocí jsem dostala přístup do jejího pokoje, pod záminkou, že jí nesu přání od spolužáků. Zůstal před pokojem a nechal mě v té tmavé místnosti samotnou. Věděla jsem, proč ji nezabil sám. Chtěl, abych si na smrt zvykla, i když jsem mrtvých za celý svůj život viděla víc než dost. Chtěl, abych byla připravená na to, co mě čeká venku. Na ty zrůdy.
Váhavě jsem přistoupila k Angelinině lůžku a prohlédla si ji. Jindy snědý obličej byl smrtelně bledý, v ostrém kontrastu s černými vlasy a několika modřinami na krku a tvářích. Kousnutí se nacházelo pod vrstvou obvazů, na rameni.
Sledovala jsem, jak jí do krve skrz infuzi pronikají životně důležité látky a zaváhala jsem. Stačilo se jen natáhnout, vyjmout jí hadičku z těla, sundat infuzi a odpojit ji. A tak jsem to udělala. Bylo to snad ještě jednodušší, než jak to vypadalo. Bylo to děsivě jednoduché.
Zbavila jsem vybavení svých otisků a namaskovala vše tak, aby to vypadalo na nehodu, na souhru nepříznivých okolností. Teprve potom jsem vyšla ven a kývla na otce.
Hrozba byla zneškodněna.

"Musíme najít toho vlkodlaka."
"Myslíš, že se ještě vrátí?" Opřela jsem se rukama o stůl a oplatila tátovi pohled. "Já jen že včera utekl, nevypadal moc statečně."
"Ale dneska málem proměnil tvou spolužačku." Kterou jsem zabila. Pořád bylo neuvěřitelně těžké na to jen pomyslet. "Co jiného než my, mu zabrání, aby v tom pokračoval?"
Sklonila jsem hlavu a prohlédla si rozprostřenou mapu. Zabodla jsem prst na místo, kde jsme je předtím našli.
"Máš plán? Protože on asi nebude na stejném místě, jako předtím." Rukou naznačil oblast, nedaleko středu lesa.
"Budeme simulovat smečku, pamatuješ si, kde jsou nahrávky?"
"Máš je v horní zásuvce," připomněla jsem mu a sledovala, jak vytáhl malou, černou kazetu s nahrávkami vlčího vytí. Už několikrát jsme tuhle techniku použili. Nikdy se nestalo, že by zklamala. Vlkodlaci jsou náchylní k tvorbě nových smeček, zvlášť když jsou osamocení a hledají druhy.
"Dnes je úplněk." Položil kazetu na stůl a věnoval mi jeden z jeho vážných pohledů. "Nesmíme to pokazit, víš, co by se jinak stalo." Nasucho jsem polkla.
"Byli bychom mrtví."
"Správně."

Nelíbilo se mi to.
Ležela jsem v listí, v ruce tátovu pušku se stříbrnými kulkami a v dostatečné vzdálenosti od hlavního dějiště. Pořád bylo světlo, ale tma se neúprosně blížila, což pro nás neznamenalo nic dobrého. Měla jsem odsud dobrý výhled na otce, který za sebou částečně skrýval vyřvávající rádio.
Tahle scéna trvala už dobrých deset minut, a pořád se nic nedělo. Jediné co se dalo považovat za úspěch, bylo vyděšení veškeré okolní zvěře. A pak jsem uslyšela zavytí. To skutečné zavytí.
Prsty se mi kolem pušky obtočily pevněji, a já se pokusila zaměřit. Ale zatím nikdo nepřicházel. Nepohodlně jsem se zavrtěla, když jsem si všimla tátova starostlivého pohledu vrženého mým směrem. A najednou... najednou se mi dostal do hledáčku.
Nebyl příliš velký, rozhodně ne alfa. Jeho srst měla nazlátlý podtón, ale barvu očí jsem na dálku nedokázala poznat. Co jsem ale poznat mohla, bylo to, že vrčel, a to dost nahlas. Měl shrbená záda a připravoval se k útoku. Zamířila jsem.
Pár vteřin před výstřelem jsem zaregistrovala, že táta odněkud vykouzlil vrhačku. Netrefila jsem se mu do hlavy, jak jsem měla původně v plánu, ale zasáhla jsem rameno. A táta minul. Párkrát jsem zamrkala, protože jsem nevěděla, že něco jako selhání je mu známé.
Snažila jsem se rychle oklepat z šoku a znovu ho střelit, tentokrát už naposledy, ale se vzteklým zakňučením se stáhl a začal ustupovat hlouběji do lesa. Rychle jsem se zvedla ze země, nechala pušku puškou a popadla zpod bundy upravený Glock.
Seběhla jsem sráz a v momentě, kdy táta mrštil další dýkou, já zase vystřelila. Kulka se se zasvištěním usídlila ve stromu, těsně vedle hlavy vlkodlaka, který se teď ztratil mezi ostatními. Chtěla jsem ho pronásledovat, ale dřív, než jsem stihla udělat víc než dva kroky, na rameno mi dopadla ruka.
"Co to děláš? Vždyť uteče!" ohradila jsem se rozzuřeně.
"Co dělám já? Nikdo ti nedal pokyn, aby jsi se přibližovala!"
"Ale -"
"Mohl tě zabít."
"To tebe taky!" Doslova jsem pěnila. Vlkodlak, který už měl být mrtvý nám utíkal, a on se tu se mnou chtěl bavit o mém bezpečí.
"Proč -"
"Kdyby jsme šli za ním, tak se necháme zavést pro změnu do jeho pasti," řekl a pustil mě. Jeho slova dávala smysl, ale...
"Kvůli němu jsme museli zabít Angelinu!" Docházely mi argumenty, možná proto jsem vytáhla tohle téma.
"Ano, ale pokud se necháš zabít ty, nikomu tím nepomůžeš."
Vrátila jsem pistoli zpátky na její místo a beze slova zašla pro přehlíženou pušku, ležící na vrchu strázu, mezi listy a větvemi. Když za mnou bouchly dveře jeepu, otočila jsem na ní pojistku a lhostejně ji hodila na zadní sedadlo.
Výhled z okénka na podzimní krajinu mi byl momentálně milejší, než jakákoliv konverzace s otcem. On si to ale nejspíš nemyslel.
"Je zraněný, pokud je to někdo z města, poznáme to." To byla vážně chabá výmluva. Celý zbytek cesty jsem nepromluvila a přemýšlela o tom, jak je možné, že nám ta bestie utekla. Nebyl alfa, to opravdu ne. Ale... kdyby to byl beta nebo omega, nikdy by se nám neubránil. Zaťala jsem zuby a pro jistotu se kousla do jazyka, abych náhodou neřekla něco uštěpačného.
Přišlo mi nemístné, jít po tom incidentu další den do školy. Ale musela jsem, i přes to, že jsem měla zpoždění. Když na mě Katie po začátku hodiny a vylidnění chodby chtěla počkat, poslala jsem ji napřed s tím, že to zvládnu.
Hodila jsem mobil do skříňky a naštvaně bouchla jejími dvířky. Pak jsem si vzpomněla na náhradní boty, zanechané v šatně tělocvičny. Hlasitě, zmučeně jsem zasténala a vydala se známou cestou zpátky.
Už u vchodu něco nehrálo. V místnosti byla zima a naprosté ticho. Zpěv ptáků zvenku, který jsem tu normálně slýchala, jakoby odumřel. Udělala jsem několik váhavých kroků vpřed a pak si všimla krvavého fleku na zemi. Vytřeštila jsem oči a sledovala rudou stopu až ke stěně, o kterou se opíral kluk. Znala jsem ho od vidění, chodil se mnou na hodiny dějepisu.
Přes hruď a stehna se mu táhly hluboké, ošklivé škrábance, ze kterých pozvolna vytékala krev a tvořila pod ním louži. Sípal a měl zavřené oči.
"Danieli?" zkusila jsem ho oslovit. S námahou pozvedl hlavou a párkrát zahýbal rty. Jedna z jeho rukou se přesunula k boku. Teprve teď jsem si všimla toho kousnutí. Stačilo jediné nahlédnutí, a hned jsem věděla, že je od něj. Od toho vlkodlaka. Projela mnou vlna vzteku a nejistoty.
Pokud bych nic neudělala, ten kluk by se za pár minut mohl zahojit a přeměnit v nepříčetné zvíře. Otec měl dnes nějakou konferenci, určitě by mi telefon nezvedl. Proto jsem udělala první alespoň lehce rozumnou věc, jakou jsem mohla udělat.
Upustila jsem tašku na zem, a klekla si před něj. Danielův dech se začínal nebezpečně prohlubovat. Něco mi spadlo do vlasů. Nechápavě jsem zvedla hlavu a všimla si rozbitého stropního okna. Mezi pramínky jsem pak nahmatala drobné sklíčko. Rázem mi bylo jasné, kudy se sem dostal. Daniel si mou pozornost přitáhl zpátky k sobě, když z posledních sil zasípal.
"Moc se omlouvám, nikdy jsem nechtěla, aby to dopadlo takhle," řekla jsem, než má ruka překryla jeho dýchací cesty. Jedinou známkou odporu, kterou projevil, bylo téměř neznatelné pozvednutí lokte. Netrvalo to moc dlouho a přestal dýchat.
Odtáhla jsem se a se sebezapřením položila dlaň do krve. A v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, protože jsem měla zcela jistý pocit toho, že mě někdo pozoruje. Ohlédla jsem se tak prudce, až mi do obličeje vletěly vlasy. Nikde nikdo.
Začínala se mě zmocňovat panika, nechtěla jsem to pořád oddalovat, ale nějak jsem nevěděla, co dál. Přemýšlela jsem. Co by asi tak udělala šestnáctiletá středoškolačka, kdyby našla ve škole mrtvolu? Když mi to došlo, málem jsem se smála svojí nevědomosti.
A pak jsem zakřičela a nechala si dlouho potlačované slzy vlétnout do očí.

Kolem se to hemžilo lidmi. Policie, učitelé, starostliví rodiče, ke kterým ta nepříjemná novinka doletěla rychlostí blesku... a můj otec, snažící se přesvědčit kriminalisty, aby mě mohl zavézt domů po tom šoku, který jsem si prožila. Nepovedlo se mu to, napřed mě chtěli vyslechnout. Táta souhlasil pod podmínkou krátkého, šetrného rozhovoru.
"Kdy jsi ho našla?" zeptal se muž v kožené bundě s bločkem a propiskou v ruce.
"Chvilku po osmé, zapomněla jsem si v šatně boty." Nepřítomně přikývl a něco si zapsal.
"Volala jsi pomoc?"
"Ne," řekla jsem a přehodila si tašku na druhou stranu. "Já... křičela jsem."
"Znala jsi oběť?"
"Od vidění."
"Nevšimla jsi si někoho, kdo by za to mohl být zodpovědný?"
"Ne." Nehodlala jsem mu vyprávět o mém pocitu, vzhledem k tomu, že to byl pravděpodobně opravdu jen pocit.
"Neměla jsi -"
"To by stačilo," zasáhl otec a položil mi ruku ochranitelsky kolem ramen. "Jdeme."
Policista nám věnoval poslední pátravý pohled a pak se zase vrátil ke svým poznámkám.
Ztěžka jsem dosedla na sedačku v autě a zabouchla za sebou dveře. Sklopila jsem stropní zrcátko a prohlédla si výjev, který se mi naskytl. Měla jsem zarudlé oči a tváře, zbytek obličeje působil nezdravě bledě a jedinou pozitivní věcí se zdály být světle zelené oči.
"Tak co se tam stalo?" Jeho ruka vrátila zrcátko do původní polohy a následně otočila klíčky v zapalování. Nezaváhala jsem.
"Pokousal ho vlkodlak. Já... nevěděla jsem co dělat, a tak jsem... tak jsem -"
"To je v pořádku, udělala jsi správnou věc," ujistil mě, jako by mi četl myšlenky. Sama pro sebe jsem si kývla. Snažila jsem se přesvědčit, že má pravdu, a upřímně... vzhledem k pocitu viny to ani nebylo tak těžké.
"Omluvíš mě?" zeptala jsem se hned, jakmile jsme dorazili domů. Přikývl, ale zastavil mě dřív, než má noha stihla dopadnout na první schod.
"Za dvě hodiny máme trénink, dneska ti ho zkrátím."
Tohle? Tohle má být útěcha? Tohle má být odměna za to, že jsem všechno co se poslední dny dělo snášela se zdánlivě klidnou maskou? On ale nemohl tušit, co se odehrávalo pod ní. Občas jsem ho nepoznávala, občas jsem si myslela, že snad ani není můj otec. Ale pak jsem si vzpomněla na to, čím si prošel a odpustila jsem mu.
Posadila jsem se na postel a chvilku zírala do zdi. V dobu mimo školu, tréninky nebo lov, jsem téměř nikdy nevěděla, co dělat. Většinou jsem se učila, čistila zbraně, brousila vrhačky anebo si jednoduše četla. Téměř vždy to byla klasická literatura, i když jsem jí moc nerozuměla. A potom na mě všechno konečně dolehlo.
Popadla jsem nejbližší polštář, zaryla prsty do měkké látky a zakřičela do něj. Z plných plic. Po chvilce mi došel dech, proto jsem antistresovou pomůcku odhodila napříč celým pokojem. Zády jsem dopadla na matraci a zavřela oči.
Měla bych chodit ven se spoustou kamarádek. Měla bych randit s kluky, kteří se mi nelíbí. Měla bych propadat z poloviny předmětů na škole. Ale já místo toho lovila vlkodlaky a vraždila své spolužáky.
Nebylo to normální, a asi nikdy nebude.

"Nesoustředíš se!"
Udržela jsem vzteklou poznámku za zuby a zaklonila se před dobře mířenou ranou. Vzápětí jsem se pokusila mu podkopnout nohy, ale jedním pohybem mi rozvrátil balanc a já skončila na zemi. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje a párkrát se zhluboka nadechla a vydechla, teprve potom jsem se znovu zvedla. Táta vypadal naštvaně.
"Nevím, jestli tomu rozumíš, ale pokud se konečně nenaučíš ovládat neopodstatněné instinkty, zabije tě to." Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře, věděla jsem, že má o mě jen strach. Ale občas bylo zatraceně těžké se držet na uzdě.
"Končíme."
Tak fajn. Sebrala jsem ze země lahev s pitím, ručník a beze slova se odebrala do sprchy. Teprve tam jsem hranou dlaně frustrovaně praštila do dlážděné stěny a poté ještě několikrát, dokud jsem v ruce úplně neztratila cit.

V tu chvíli jsem necítila fyzickou bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 V. V. | Web | 15. července 2014 v 16:35 | Reagovat

Hej dobře ona! :D Pokračuje to dost dobře, jsem zvědavá jestli někdy zabijou toho vlkodlaka. A jsem celkem i ráda, že Angelina je mrtvá, tak nějak jsem čekala, že bude žít ještě dlouho a bude Elle ztrpčovat život. xD Moc se těším na pokračování, je to hrozně čtivý a než se naděju, je konec kapitoly. Takže piš piš piš je to super!! :) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama