Červenec 2014

Stav beztíže

21. července 2014 v 21:47 | Lucy
Poslední dobou vůbec nevím, o čem psát. Nemám na mysli kapitoly a jednorázovky (těšte se, brzy možná přibude nová!), ani básničky, ani ten Challenge (který tu snad bude zítra) ale obyčejné, deníkové články. Většinou pročítám zápisky ze životů ostatních a připadám si příšerně, protože můj život není ani z poloviny tak zajímavý. Abych pravdu řekla, zatím své prázdniny trávím zalezlá doma, za zataženými závěsy, s notebookem na kolenou.

Ne, že by z toho nevzešlo nic dobrého, právě naopak. Dohnala jsem všechny díly Supernatural, rozepsala novou fanfiction (ano, oficiálně se tu bude vyskytovat!), objevila geniální zpěvačku Kylu La Grange, vytvořila několik nových videí pro svůj YouTube kanál a dokoukala Winter Soldiera (Bucky... So many feels, Loki má konkurenci, ha!). Samozřejmě je to jen hrubý výčet, ale v kostce by to bylo to nejdůležitější.

Můj život se právě stal ještě větší ubohostí, než býval, a to jsem na tom i předtím byla dost zle. Už nejsem ani schopná toho, abych byla smířená, místo toho jsem prakticky pořád vzteklá. Ale řekněte mi, vy by jste nebyli vzteklí, kdyby si váš nevlastní otec pustil na starém počítači dvouhodinový film na internetu kde se bude logicky sekat, a pak křičel a do onoho počítače mlátil s tím, že za to můžete vy a vaše matka, že jste ten počítač zaplácaly stupidními (hloupými, debilními, tupými...) seriály a hrami? A něco podobného se děje každé dva dny, vždycky když máma odejde z domu do práce.

Pak se mi nemůžete divit, že se mi už ani nechce rozumně argumentovat a pokoušet se mu vysvětlit, že počítače jsou od toho, aby se používaly a že s mámou nejsem jediná, kdo ten náš používá, a místo toho si seberu telefon, nabíječku, sluchátka a s jediným štěknutím ('Kvůli tomuhle jsem radši sama') odejdu do kuchyně, kde všechno sklidím a pak si sednu a čtu si povídky s Buckym. Během toho všeho ještě slyším výkřiky typu: 'Když ti tak vadím, tak proč se teda neodstěhuješ?!' a 'Tak jdi bydlet k tomu tvýmu tatínkovi!' a opravdu nemám chuť mu říkat, že ten 'můj tatínek' se ke mě aspoň chová jako člověk, i když je naprosto mimo mé chápání.

Po dvou hodinách vešel do kuchyně s 'Tak promiň', jenže já už tohle slyšela tolikrát, že mu nevěřím jedinou slabiku, a dneska mi prostě ruply nervy. Řekla jsem mu, že mě už nebaví to, jak na mě pořád ječí, když ho něco vytočí, i když to není moje vina a že to poslouchat nechci. Už ani nevím, co mi odpověděl, a myslím, že to ani vědět nechci. Následující čtyři roky budu na intru, a i když tam budou vychovatelky a protivní spolužáci, vím, že takhle se tam ke mě chovat nebudou, a když ano, vždycky jim budu moct říct tu slušnější verzi toho, co si myslím. A pak? Pak vypadnu někam hodně, hodně daleko (nejlépe au-pairing) a budu se vracet co nejméně často, co to půjde.

Vím, že si myslíte, že to teď jen tak říkám, ale já to tak opravdu myslím. Je možné, že za několik let budou moje priority úplně jiné, ale takhle to teď cítím. Moje rodina mi leze na nervy už dost dlouho, vadí mi, jak lidi soudí podle toho, jak vypadají, vadí mi, jak jsou tu všichni (kromě tety, ta je skoro má dvojnice, co se názorů týká) znechuceni divnými věcmi (homosexuální páry, těhotná šetnáctka apod.). Neříkám, že se mi něco taky nezdá podivné, ale necítím kvůli tomu k lidem nenávist, protože vím, že sami to s tím mají těžké.

Řekla bych, že tenhle článek vyvrátil mou teorii o tom, že nejsem schopná nic sepsat. Sepsala jsem detailní popis rodiny ve které žiju, a ve které bych se nejraději nikdy nevyskytovala. Ale smůla. Alespoň další tři roky.

Věci, které mě vytáčejí

13. července 2014 v 16:24 | Lucy |  Deník
Tak a dnes jsem tu podruhé. K napsání tohoto článku mě inspiroval člověk, se kterým sdílím byt, a který nejspíš nechápe, že... Ne, to si přečtěte za chvíli sami.
Věci, které mě vytáčejí, a v deníku jsou proto, že se mi dějí denně. To už člověku pocuchá nervy.

PS: Omluvte případné přehánění, ale jen když si na jednu položku vzpomenu, rozpálí mě doběla.
PPS: Všechny gify jsou z Tumblr.
PPPS: Těch věcí je jen pět hlavních, za které bych vraždila, kdyby to mělo být všechno, vydá to na knihu stejně dlouhou jako všechny díly Game of Thrones spojené dohromady.

Tep | 2. Kapitola - Útěcha

13. července 2014 v 10:55 | Lucy |  Tep
Já vím, já vím. Moje sliby... nebudu o nich mluvit, protože to v podstatě ani nejsou sliby, když je nedodržím. Každopádně... další kapitola je tu! Víceméně se v ní nic neděje, ale přesto... je tu! Pravděpodobně tam bude dost chyb, protože jsem líná to po sobě kontrolovat, ale tak snad se to dá přežít:)

Hudební oblíbenci #5

11. července 2014 v 13:00 | Lucy |  Hudba
Slíbení hudební oblíbenci jsou tu a s nimi i moje maličkost. Pokud budete hodní (a pokud bude můj počítač spolupracovat:D) tak se zítra dočkáte druhé kapitoly Tepu. A kryjte se, v hlavě se mi rodí nápad na novou povídku. Vlastně se mi tam rodí nápady dva, jeden na originální povídku a jeden na Marvel fanfiction. Tomu říkám pravý comeback kreativity!

5) Postava, která mi je nejvíc podobná

10. července 2014 v 8:04 | Lucy |  10 Days character challenge
Postava, která mi je nejvíc podobná

Nad tímhle bodem jsem se příliš dlouho nerozmýšlela. Postavou, která je mi nejvíc podobná je filmová postava dívky jménem Rocket.

Rocket je jedním z hlavních charakterů filmu Sucker Punch (který miluju) a je zdánlivě lehkomyslná, bezstarostná a vlastně celkem veselá (veselá, jako veselá, ne veselá jako šťastná). Rocket v sobě má ten druh naděje, který je naivní a zároveň téměř nedosažitelný. A v tom jsme si podobné.

Ne, nejsem akční hrdinka, která by položila život za ostatní s úsměvem na tváři, ale často věřím v lidi, co mě už zklamali a ještě častěji na to doplácím. Moje naděje jsou nejčastěji tím, co mě zrazuje a přesto v ně věřím. Ale z vlastní zkušenosti vím, že tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne. A když se utrhne u mě, tak ve velkém stylu. V té chvíli se křičí, lítají nadávky při kterých by se červenal i dlaždič a já nemám daleko k tomu, abych někomu vrazila facku.

Odbočila jsem. Ale připadá mi, že já a Rocket jsme stejné. Vkládáme víru ve špatné věci, nebo v mém případě, lidi.


O uměleckých krizích

6. července 2014 v 22:04 | Lucy |  Deník
Áááá... jsem tu zas! Nezdá se vám, že je toho deníku poslední dobou trochu moc? Mě ano. Fuck it.
K jádru věci... poctivě se snažím pro vás něco vyplodit, když vy mi dodáváte bezkonkurenční dávku četby. Je nefér, že já jediná se zatím nijak nezapojoju (Fuck grammar... for now). Upřímně mě to štve. Pokoušela jsem se vymyslet námět na jednorázovku, fanfikci, obrázek... nebo sakra i novou kapitolovku, když teď Tep momentálně není k dispozici. Ale můj mozek je jako jedna velká, bílá, nepopsaná stránka! Jak frustrující.

cosmicOpravdu mě to velmi silně irituje. Jediná věc, kterou zabíjím čas, je čtení vašich blogů, sledování Gossip Girl (strašně návyková věc), poslouchání hudby a dohledávání nových fanfikcí na Supernatural a konečně běžící Teen Wolf. Ale abych na sebe nebyla tak hnusná, přiznám se, že jsem zkusila vyplodit slibovaný světlý design. Neúspěšně. Ale stejně to nakonec skončí u nějakého velmi jednoduchého, protože ty se mi zkrátka líbí nejvíc a zpravidla mi nejdéle vydrží.
Víte co? Dokonce jsem byla i tak zoufalá, že jsem se pokusila složit písničku, ale ať jsem zkoušela jaký tón jsem chtěla, vždycky mi to připomnělo něco, co už jsem slyšela. Takže teď mi hlava přepnula na kopírák. No skvěle. Na kresby snad nemám ani náladu, ale zato mám strašnou chuť něco namalovat, skoro jako by mě vábil akvarel a tempery čumící na mě ze skříně. Whatever.


No nic, slibuju, že brzy sem přidám i něco jiného než je deníček, ale zatím asi budete muset přežít report z mého života. Což mi připomíná již probírané téma rozlučky. Už jednou byla zrušená kvůli nejmenovanému člověku a znovu obnovená. Mělo se konat stanování blízko u lesa, ve městě kde žiju. Ale rodičům se samozřejmě nelíbilo, že bych někde měla přespat bez dozoru dospělého a jako jediné mi účast není povolena. Nejspíš ani nemusím zmiňovat svůj vztek a naprosto pubertální rozhořčení se kterým jsem uděřila stěnu v koupelně.

Ale víte co? Přežila jsem to. Vždycky může být hůř, ale dokud jsem obklopená fiktivními postavami, světy a romantickými písničkami, tak jsem na tom ještě dobře.

Miluju vás, ještě chvilku se mnou ještě prosím vydržte:)

Návrhy a předsevzetí

2. července 2014 v 11:00 | Lucy |  Deník
Abych nějak začala tenhle článek... V posledních dnech jsem se zamýšlela nad tím, jak být... lepším člověkem? Ne, bullshit. Zkrátka bych ráda začala žít trochu zdravěji. Řekla bych, že líp vyjádřit to nepůjde, ale snad se chápeme.

Trochu se snažím pozměnit svůj jídelníček a zjistila jsem, jak chutná sojové maso. A chutná úplně stejně jako to normální. Možná, jenom možná, bych se pokusila nebýt masožravcem. A jak už jsem nedávno psala, nejspíš znovu začnu s jógou. Ne kvůli tomu, abych vypadala dobře v plavkách, ale taky abych měla nějaký základ až nastoupím na bojové umění na jehož název si teď vůbec nevzpomínám a abych o sobě měla dobré mínění. Chci pro to něco dělat.

A co to znamená pro vás? Znamená to, že se tu za chvíli možná budou objevovat mé fotky. Ale nic neslibuju, mě samotné se do toho nechce, ale nejspíš bych to udělat měla. Byla by to motivace k tomu, abych pokračovala v tom co dělám. Nebojte se ozvat, pokud se vám ten nápad nelíbí, nebo i líbí, já nikoho nesoudím a na nikoho se nezlobím:) A pak je tu druhá alternativa, na blog ty fotky házet nebudu, ale konečně si zaktualizuju Instagram a hodím sem na něj odkaz. Co vy na to?

Co se tak koukám, zatím se tenhle článek točí jen kolem mě. A vždyť je to taky deníkový článek, kolem koho jiného by se měl točit?:D Dobře, zanechám toho narcisismu. K již zmiňované rozlučce... žádná se nekonala, protože se někdo s někým asi nemohl dohodnout. Já osobně u toho nebyla, jen jsem dostala info od kamarádky přes sms a celkem mě to štve. Naše třída mezi sebou vždycky dělala strašné rozdíly. Když jsme se měli rozdělit do dvou skupin, byli to vždycky kluci a holky, a o dvojicích raději nemluvím. Nevím. Možná to je ten důvod, proč jsem na školní akademii nebrečela. Možná to zní hnusně, ale já jsem prostě ráda, že od těch lidí (samozřejmě ne od všech) odcházím. A jen doufám, že na střední to bude lepší.

Zatímco píšu tenhle článek, úspěšně jsem zapomněla, co jsem vám tím chtěla sdělit, takže je docela možné, že se během dne ještě ozvu.

PS: Nejspíš brzy změním design na něco světlejšího, pozitivnějšího... je přece léto:)