Tep | 1. Kapitola - Lov

7. června 2014 v 20:59 | Lucy |  Tep
Lucynka je srdíčko, protože se jí konečně povedlo najít flash disk a další kapitola může začít! Bez bety, ale kromě čárek snad žádné chyby nejsou. Mimochodem... jsem po dlouhé době ultrasuperúžasně nadšená, protože v pondělí si jdu na poštu pro Mass Effect a při té příležitosti odešlu svůj první postcrossovací pohled. Ještě nevím, kam to bude, to se dozvím v neděli, ale šíleně se těším:)

PS: Ruším pravidlo sobotních chvilek poezie, protože mi chybí nápady, takže až něco bude, tak bude:D



Katie se nechovala jako ostatní dívky ve třídě. Hodně četla, z vlastního popudu zkoumala různé mytologie a záleželo jí na cizích lidech víc, než na sobě. Taky byla jediná, se kterou jsem byla schopna vycházet. Nebyly jsme kamarádky, ale v rámci mezí jsme si rozuměly a trávily spolu čas. Třeba dneska mi donesla nové knihy do školy, které momentálně ležely netknuté na nočním stolku. Měla jsem na práci důležitější věci.
Ohnala jsem se nožem a vzápětí se zaklonila, abych se vyhnula otcově výpadu. Pokusila jsem se ho kopnutím ochromit, ale ustoupil, popadl mě za nataženou ruku, trhl mnou a ke krku mi přiložil ostří.
"Zabili by tě," řekl zadýchaně. "Nepřežila by jsi víc, než pár minut."
"Pochybuju, že budou používat nože."
"Na tom nezáleží, tady jde o to, aby jsi se ubránila. A to jsi teď nedokázala." Kritika z jeho úst zněla hořce a způsobila, že se mi tělem rozlila vlna zklamání. Měl pravdu.
Stáhl čepel z mého krku a podal mi ze stolu lahev s vodou.
"Dneska už to stačí, měla by sis odpočinout." Chtěla jsem odmlouvat, ale zarazil mě. "Jestli budeš unavená, taky nemáš šanci vydržet." Přikývla jsem a slabě se na něj usmála.
"Dobře."
"A, Elle?"
"Ano?" Otočila jsem se u schodů za jeho hlasem.
"Když říkám, aby jsi odpočívala, myslím tím opravdový odpočinek"
"Rozumím."
Když za mnou zapadly dveře mého pokoje, vyčerpaně jsem se o ně opřela. Dvě hodiny. Trénovali jsme dvě hodiny a já u sebe nezaznamenala žádný pokrok. Pořád jsem byla na úrovni desetiletého dítěte. Připadala jsem si ubohá a k ničemu. Jak mám zabíjet krvelačné zrůdy, když nejsem schopna odvrátit jeden stupidní útok svého otce?
S povzdechem jsem z postele zvedla čisté oblečení a přesunula se do koupelny, pod sprchu. Chvilku trvalo, než ke mě dorazila teplá voda, a tak jsem pár vteřin trpitelsky snášela tu studenou, zatímco jsem přemýšlela nad chybami, které jsem ve výcviku pravidelně dělala. Když jsem se nakonec od těch myšlenek oprostila, voda byla opět studená.
Přečetla jsem si textovku od Katie, která mi tak dala vědět o tom, že zítra píšeme přepadovku z literatury a podivila jsem se tomu, jak se o tom dozvěděla. Odpověď mi už nepřišla.
Vděčně jsem se skryla pod přikrývku a snažila se usnout. Vzpomněla jsem si na otcova slova o skutečném odpočinku a pevně jsem semkla víčka. Bylo mi teplo, cítila jsem se unavená a bolelo mě celé tělo. Nakonec nebylo tak těžké usnout.

Ostré tesáky se mi mihly před obličejem a jen tak tak se mu vyhnuly. Zakřičela jsem, a snažila se za zády nahmatat nějakou zbraň, i kdyby to mělo znamenat obyčejný klacek. Ucukla jsem, když se mi do kolen zaryly jeho drápy. Zelené oči ve tmě výhrůžně svítily a hleděly přímo na mě. Volala jsem o pomoc, ale stejně jeho vrčení znělo hlasitěji.
Srdce mi vynechalo několik úderů, když jsem si konečně uvědomila, že jsem tu sama. Že mi nikdo nepomůže. Že tady umřu, stejně jako máma.
Chňapl po mé ruce a podařilo se mu prokousnout mi kůži. Cítila jsem, jak k lokti stéká proužek krve a zatřásla jsem sebou. Snaha vyprostit se byla marná, jen se mi tím povedlo dostat jeho zuby ještě hlouběji do svého masa. Jediné, co jsem teď mohla dělat bylo křičet. A tak jsem křičela.

Posadila jsem se. Snažila jsem se pravidelně dýchat. Srdce mi tlouklo hluboko v krku a to, že brečím jsem si uvědomila, až když mi jedna slza stekla do koutku úst. Rukávem jsem ji setřela a pevně v rukách sevřela povlečení. Dveře se rozletěly a otec pohledem pročesal celý pokoj. Uslzenýma očima jsem se na něj podívala a v tu chvíli mu všechno došlo, protože se mu obličejem mihla lítost. Nechtěla jsem, aby mě litoval, chtěla jsem, aby si myslel, že jsem silná. Že to dokážu překousnout.
Udělal pár váhavých kroků vpřed a pak se posadil na okraj matrace. "Zase ten sen?" zeptal se starostlivě a pohladil mě po tváři. Přikývla jsem a snažila se udržet pláč na uzdě.
Beze slov mě objal a já si schovala obličej do jeho hrudi. Ramena se mi otřásala pod náporem vzlyků, jenže teď už jsem se o to nestarala. Konejšivě mě kolébal ze strany na stranu a já si zase připadala jako ta sedmiletá holčička sedící v rohu šatníku.
"Nikdo ti neublíží," ujistil mě a odtáhl se ode mě, aby se mi mohl podívat do očí. "Nikdo ti neublíží, dokud tady jsem." Věřila jsem mu, ale před hrůzami nočních můr mě nemohl uchránit ani on.
Naklonil se a políbil mě na čelo, potom se ujistil, jestli jsem doopravdy v pořádku a odešel. Položila jsem se zpátky mezi polštáře a pohledem jsem probodla strop. Skončí to vůbec někdy? Tyhle sny mě pronásledovaly už devět let, od té chvíle, co matku zavraždili. Každou noc se opakovaly, občas jsem křičela, občas ne.
Po zbytek noci už jsem nebyla schopna usnout.
Ráno proběhlo klidně, nikdo z nás moc nemluvil, i když dozajista bylo o čem. Před odchodem jsem tátovi dala pusu na tvář a cestou do garáže jsem strhla z věšáku kabát. V autě mi zazvonil mobil.
"Ano?" řekla jsem a jednou rukou se připoutala. Místo běžné odpovědi se mi dostalo několika zalapání po dechu a jednoho vzlyku. Okamžitě jsem poznala, o koho se jedná. "Katie? Katie, co je ti?" naléhala jsem.
"Brácha... Peter, on... j-je mrtvý."
"Cože? Co se stalo? Katie, uklidni se, a řekni mi, co se stalo," uklidňovala jsem ji.
"Včera šel... včera šel z tréninku a-a dneska ráno ho našli v lese." Potom se sesypala a jediné, co jsem z ní mohla dostat byly vzlyky. "P-prý ho něco roztrhalo," řekla najednou.
Ztuhla jsem. Od konečků prstů se mi do celého těla rozlil chlad a já se pohledem zasekla na jediném škrábanci na čelním skle. Rozepnula jsem bezpečnostní pás a vylezla z auta.
"Zůstaň dneska doma, nikam nechoď, dobře?" Nečekala jsem na její odpověď a hovor jsem típla. Tohle bylo zlé, tohle bylo moc moc zlé. Jestli Petera zabili oni, tak se rozšiřují rychleji, než jsme si mysleli.
"Zapoměla jsi něco?" zeptal se mě táta s úsměvem, když jsem vešla zpátky do domu. Všiml si změny mého chování. "Co se děje?"
Zhluboka jsem se nadechla a podívala se mu do očí. "Zabili Katiina bratra." Cukl sebou a křečovitě sevřel opěrku židle.
"Jsi si jistá?"
"Našli ho roztrhaného v lese." Pokrčila jsem rameny. "Napadá tě někdo jiný?"
"Mohl to být obyčejný medvěd, nebo smečka vlků," přemýšlel. Pronikavě jsem se na něj zahleděla.
"Tati, za tu dobu... kolikrát se ti stalo, že by člověka něco roztrhalo a nebyli za tím oni?"
"Máš pravdu. Ty jeď do školy, já to prošetřím."
"Cože? Ale já -"
"Nebudu s tebou smlouvat." Svěsila jsem ramena ale souhlasila jsem. Začal si ze stolu balit papíry.
"Jenom buď opatrný," požádala jsem ho ještě, načež přikývl.

Normálně mi škola nevadila, téměř ve všech předmětech jsem měla dobré výsledky, ale dneska jsem se nemohla na nic soustředit. Přemýšlela jsem nad tím, jestli je táta v pořádku, jestli ho náhodou nedostali. Nezvedal mi telefon, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že v terénu ho má vždy vypnutý.
Všichni kolem mě si šeptali o Peterově smrti. Znala jsem ho jen od vidění, vždycky, když jsem byla na návštěvě u Katie, usmál se a pozdravil mě, ale víc jsem o něm nevěděla. Nezasloužil si umřít, ne takhle. Když jsem pomyslela na to, jak se ve svých posledních chvílích musel cítit, proplula mnou vlna vzteku. Určitě neměl nejmenší ponětí o tom, co se děje.
"Ahoj, Elle." Zmateně jsem se za tím hlasem otočila. Angelina seděla vedle mě, uhlové vlasy spletené v dokonalém copu, snědou kůži bez jediné chybičky.
"Co chceš?" zeptala jsem se. Nikdo se se mnou nikdy nebavil, kromě Katie. Usmála se na mě s falešnou bezelstností a přehodila si nohu přes nohu.
"No... slyšela jsi o Peterovi, ne?" Okamžitě jsem věděla, kam tahle vynucená konverzace směřuje. Udělalo se mi špatně od žaludku.
"Zmiz," řekla jsem a sevřela ruce v pěst. Angelina se zatvářila uraženě. Ladně seskočila ze židle, vzala si věci a přesunula se na své původní místo. Vydechla jsem.
Společně se zazvoněním do třídy vešel učitel, něco křídou naškrábal na tabuli a posadil se za katedru. Přečetla jsem si název dnešní látky a nasucho polkla.
"Může mi někdo říct, co znamená tenhle latinský název?" zeptal se. Nehlásila jsem se, i když jsem na sto procent věděla, že má odpověď by byla správná. Nikdo nic neříkal. Povzdechl si a posunul si brýle výš.
"Vlk obecný," rezignoval nakonec a začal vykládat o životě tohoto zvířete. Neposlouchala jsem, s tím vším už jsem byla dokonale obeznámena. Bezmyšlenkovitě jsem si do sešitu zapisovala nadiktované poznámky a zírala z okna. Jestli se otec do večera nevrátí, budu muset trénovat sama. Nejlepší by byla střelba z pistole, ale tu jsem měla bez jeho asistence zakázanou. Takže to bude luk.
Na lavici přistála moucha. Chvilku jsem ji pozorovala, než jsem ji mávnutím odehnala pryč. Bylo zvláštním způsobem uspokojující, sledovat Angelinu, jak kolem sebe vztekle mává rukama.

Pár milimetrů od středu. Naštvaná sama na sebe jsem vyrvala šíp z terče a znovu ho založila do tětivy. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a zamířila. Snažila jsem se mít loket postavený správně, ale bylo těžké to posoudit, když kolem mě nebyl nikdo, kdo by to zhodnotil.
Otec se mi pořád neozval. Znervózňovalo mě to a nutilo přemýšlet o tom, jak na tom asi je. Doufala jsem, že se do nich nepustil beze mě. Vystřelila jsem a v duchu si připsala bod, když jsem konečně trefila střed.
Bouchly přední dveře a já vykoukla z posilovny.
"Tati?"
"Pojď sem," odpověděl mi. Následovala jsem jeho hlas až do pracovny, kde na stůl rozložil mapu Crimson Woods. Zabodl prst do místa, kde se propojoval les s městem.
"Jsou tady."
"Jak jsi na to přišel?" Jakožto člen městského výboru měl jisté výsady, ale až doteď jsem nevěděla o tom, že může zasahovat do práce policistům.
"Tělo se nacházelo asi kilometr odtud, v okolí jsem našel stopy."
"Jejich?" Přikývl. "Mám se jít obléct?" Další kývnutí. Vyrazila jsem ke schodům.
"Elle? Nechci aby jsi byla nablízku. Vezmi si luk, prachové šípy a vrhačky, budeš útočit z dálky."
"Fajn."
Džíny byly na tyhle výpravy nepraktické, moc drhly a při každém pohybu jsem byla slyšet. Navlekla jsem se do kalhot z černého elastanu a staré motorkářské bundy, a rozhodovala se mezi teniskami a kanadami. Nakonec zvítězila druhá možnost, když jsem přihlédla k faktu, že jdeme do lesa. Přehodila jsem si luk přes záda a pár vrhacích dýk, řečených vrhaček, jsem nastrkala do vnitřních kapes bundy.
Táta se postavil mezi dveře, taky plně ozbrojen, a překontroloval mou volbu.
"Sepni si vlasy." Poslechla jsem a svázala zrzavé vlasy do drdolu.
Tátův jeep se mi nikdy nezdál tak stísněný, jako teď. Na zadních sedadlech byly rozházené zbraně, ať už se jednalo o nože, pistole, šípy nebo granáty se slzným plynem, pečlivě přikryté tmavou plachtou.
"Víš jistě, že jsou to oni?"
"Útok odpovídá jejich stylu a takové otisky zubů za sebou nenechá obyčejný vlk. Takže ano, vím to jistě."
Cesta probíhala mlčky, já se psychicky připravovala na útok a na to, co pravděpodobně uvidím. Dle tátova odhadu jich mohlo být kolem pěti, možná o jednoho méně. Měli přesilu.
Vystoupili jsme na pěšině, táhnoucí se skrz celý les. Zahleděla jsem se na stromy kolem. Jejich kůra byla načervenalá, od čehož se odvozoval název města. Stromy mají paměť. Zahnala jsem vzpomínku na matku a počkala na otcovy rozkazy. Začalo se stmívat.
"Obejdi přístupovou cestu a najdi si nějaké vyvýšené místo, někde, kde si tě do poslední chvíle nevšimnou." Vytáhl zpoza plachty na zadním sedadle speciálně upravenou Flobertku a svěsil ruku podél těla. "Nelez na stromy, dostali by tě."
"Rozumím."
Ve chvílích, jako byla tahle, jsme nesměli dát najevo jakékoliv emoce. Při sebemenším uklouznutí se mohl celý plán zhroutit jako domeček z karet, a minimálně jednoho z nás by to stálo život. Po několika vteřinách chůze se mi otec ztratil z dohledu.
Obešla jsem pěšinu a obloukem se blížila k místu, kde se údajně měli seskupovat. Večer nebyl ideální dobou pro lov, my jsme moc dobře neviděli a oni měli dokonalé smysly, ale dalo se lépe skrývat, protože si nás mohli splést s obyčejným stínem.
Usídlila jsem se za stromem na vrchu srázu a připravila luk společně se šípy. Několik desítek metrů pode mnou jsem zahlédla starý, bílý karavan bez kol, dlouho nepoužívaný, zanesený listím a blátem. Přísahala bych, že se za ním něco mihlo. Namířila jsem na to místo a zaostřila. Ze tmy na zlomek vteřiny blikly zlaté oči.
Neútočila jsem. Prsty se mi chvěly napětím, ale musela jsem počkat na otce. Pravidlo prvního výstřelu.
Ozvala se rána a okolí třiceti metrů ozářilo jasně bílé světlo. Řev.
Před karavanem se mihlo několik těl. Vystřelila jsem s naprostou jistotou o správném cíli. Někdo bolestně zakvílel a v místě, kam šíp doletěl vybuchl obláček ocelového prášku. Trefila jsem se.
Otec několikrát vystřelil. Srdce mi začalo tlouct dvojnásobnou rychlostí, když jsem uslyšela zvuk trhaného masa.
Někdo se ke mě blížil. Byly to rychlé, neopatrné kroky, křupající na barevném listí. Přitiskla jsem se zády ke stromu a vytáhla z bundy jednu vrhačku. Vyslala jsem naivní modlitbu ke všem existujícím božstvům a otočila se. Nikdo tam nebyl.
Do ramen se mi zaryly drápy a já byla stržena zpátky. Tlapy mě přirazily na studené dřevo a já se ohnala dýkou. Zasáhla jsem krk. Vlkodlak mě pustil a výhrůžně zavrčel. Uskočila jsem před dalším výpadem a hodila vrhačkou jeho směrem. Nestačil ani zakňučet, čepel se mu zabodla přímo pod čelist a on se svezl k zemi. Po kůře stromu stékala krev, která se ve tmě zdála černá.
"Elle!" zakřičel z dálky otec. Otočila jsem se za jeho hlasem, ale další vlkodlak mě srazil k zemi. Jeho váha mi vyrazila dech a přišpendlila obě nohy k zemi. Zuby cvakly vlásek od mého krku. Rukou jsem v listí nahmatala klacek a vrazila ho mezi můj obličej a zvířecí tlamu.
Jeden výstřel. Sprška rudé tekutiny na mém obličeji a vlkodlak, který se na mě mrtvý zhroutil. Vší silou jsem ho ze sebe odstrčila a postavila se na nejistých nohách.
"Jsi v pořádku?"
"Není to nic vážného," odpověděla jsem a udělala krok k němu. Bolela mě žebra, ale nemohly to být zlomeniny. "Co ostatní?"
"Dva jsou mrtví, jeden utekl."
"Kam?"
"Nevím, už toho není moc vidět." Starostlivě si mě přeměřil. "Bez smečky ale moc dlouho nepřežije."
Měl pravdu.
"Chceš to tu prohledat?" Bylo zvykem prohledávat místa, na kterých se schovávali. Většinou šlo o osobní informace, identifikační karty, občanky, řidičské průkazy... ale občas chtěl táta dostat všechny.
Někdy je nezabil. Někdy je chytil a zavřel u nás na půdě. Mučil je do té doby, než řekli, kde je zbytek smečky. Bylo strašné se na to dívat, vždycky se potom rozbrečeli, protože zradit vlastní druh pro ně byl nelidský, neodpustitelný zločin. A pak jim táta prostřelil hlavu.
"Ne. Půjdeme domů, ošetřit tě."
Uprchlý vlkodlak mi dělal starosti. Jestli bude pobíhat po městě a vraždit kolemjdoucí, musíme zasáhnout.
Mimoděk jsem se rukou dotkla čela. Na prstech mi ulpěla krev. Otřela jsem ji do bundy a vyhlédla z okénka. Měsíc nebyl v úplňku, což vysvětlovalo, proč bylo tak snadné je zabít a trávu místy pokrývala jinovatka.
"Osprchuj se," řekl otec, jakmile za námi zapadly dveře. Přikývla jsem a odklidila se do koupelny. Pak mě něco napadlo. "Co vlastně bude s těmi mrtvolami?"
"Ten pátý se vrátí. Buď je sežere, anebo pohřbí." Vystoupala jsem do druhého patra. Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Opravdu to byly zrůdy.
Voda, která ze mě ve sprše stékala, měla jasně červenou barvu. Byla dokonalou připomínkou nočního lovu a zanechávala ve mě pocit lítosti. Všichni které jsme dnes zabili, byli kdysi lidmi. Ve skutečnosti si takovou smrt nikdo z nich nezasloužil. Skončili v nesprávnou dobu na nesprávném místě. A stali se tím, čím jsou teď.

Vlkodlaky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 GoGosen-GWT GoGosen-GWT | Web | 7. června 2014 v 21:05 | Reagovat

Zajímavé:)
A grafika též:)

2 The Escapist The Escapist | Web | 7. června 2014 v 21:06 | Reagovat

Koukám, že jsem toho zameškala až příliš, jdu honem číst :-)

3 Clarissa Clarissa | Web | 8. června 2014 v 15:50 | Reagovat

Tak tohle je... úžasný. Něco takového jsem ještě nečetla...
Rychle další!!!

4 Eloran Eloran | Web | 13. června 2014 v 11:23 | Reagovat

Líbí se mi to! :)

Píšeš relativně čtivě a jak jsem řekla, vlkodlaky můžu. Pár chybek jsem tam našla, ale není to nic hrozného. Zdá se mi taky, že děj plyne možná zbytečně rychle, ale to je jen můj osobní názor. Nicméně ještě máš čas to podchytit. :)

Budu držet pěsti a těšit se na další kapitolu. :)

5 V. V. | Web | 10. července 2014 v 21:25 | Reagovat

Ahoj! :D Jsem moc ráda, žes narazila na můj blog a já tak mohla narazit na tvůj. ;) Tuhle povídku naprosto zbožňuju! Zaujal mě už prolog, a pokračuje to moc zajímavě. Myslela jsem, že jí nezbude ani jeden rodič, tak alespoň že má taťku. ;) Jsem moc zvědavá na další díl! Ta část v lese s vlky byla celkem děsivá, jak na ní pak BAF. :D Takže moc se těším na další kapitolu. :) A taky si mě potěšila cos mi napsala na blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama