Pozůstatek

10. března 2014 v 19:14 | Lucy |  Jednorázové povídky
Tak tu sedím, požírám jahodového pribináčka, a za poslechu Kings of Leon se snažím dokopat k přečtení karboxylových sloučenin. No, vzhledem k tomu, že zítra dostáváme známky a já tuším že dostanu opět dostatečnou či nedostatečnou... zkrátka mi neleze na mozek, jak to, že když jsem byla schopna dostat dvě jedničky z fyziky, tak nedokážu zvládnout pár blbých derivátů.
Nechala jsem se vyškrtnout ze zítřejší recitační soutěže, protože myslím, že je mi to stejně k ničemu. I když se snažím jak můžu, nakonec mi všichni řeknou, že jsem to jen oddrmolila abych to měla rychle za sebou, a ani se nepokusila do toho dát emoce. Řekla bych, kde už mám po těch letech jejich názory, ale tohle koneckonců není školní lavice. No... ta moje ani sprostá není (Vlastně se na ní píše: Stand by me - T. H., You brought the monster, a nakonec Loki, který má nad i místo tečky srdíčko. What can I say? Zatím to nikdo nesmazal).
Ale abych nepřinášela jen špatnou náladu, hodím vám sem povídku, psanou pro literární soutěž na výtvarku. Vybrala jsem si pisálkovskou formu jen proto, abych nemusela malovat, a stejně mi učitelka dneska řekla, že už stačí jen dodělat tu výtvarnou část. Předtím zase říkala, že je to nepovinné. Už by si taky zasloužila proplesknout.
A pokud budete dávat pozor, děti, možná si všimnete i menšího author insertu a další známky Hiddlestonismu, aneb dávejte si pozor na jména.

Téma: Země v roce 3001
Žánr: Sci-Fi



"Došla voda."
"Hmm."
"Vypadá to ještě na pořádný kus cesty."
"Hm."
Frustrovaně svěsila ramena a hodila po něm prázdnou plastovou lahev. Netrefila se, vítr ji odnesl o kus dál. Zamračila se, když ve vlasech ucítila další zrnka písku. Škrabalo to.
"Neřekneš mi, jak daleko to ještě je?"
"Ne."
Kéž by si mohla vybrat lepšího společníka. Tom skoro nemluvil a když ano, byly to jen úsečné jednoslovné odpovědi doprovázené nepříjemnými pohledy.
"A řekneš -"
"Ne."
"Fajn."
Nemohla uvěřit tomu, že ho dokázala snášet už dva dny. Promnula si unaveně oči a rozhlédla se kolem sebe, v naději, že se něco změnilo. Nic. Poušť vypadala stále stejná. Stejné duny, stejné prohlubně a drobné krátery vyplněné prachem a kameny.
"Myslím, že jdeme v kruzích."
"Hm."
Zabodla vražedný pohled do jeho zad a přidala na rychlosti, aby ho dohnala. Měl moc dlouhé nohy. V písku se chodilo špatně, každý krok se tvářil nadějně, ale vždycky to dopadlo tak, že chodilo se zabořilo ještě hlouběji než při předchozím.
Bylo horko. Nepomohlo ani to, že si vyhrnula rukávy na vzdušné košili a vypila poslední zbytky vody, kterou on snad ani nepotřeboval. Horký vzduch se do nich opíral, jako by je chtěl srazit k zemi a pohřbít pod písečnými dunami. Nikdo by si na ně nevzpomněl. Na málomluvného muže a naivní ženu. Na Toma a Lucy. Nezůstala by ani vzpomínka. Ani jedna duše, zlomená nad ztrátou milovaných.
Otočila se na něj, aby něco řekla, ale v nestřeženém okamžiku jí noha zapadla hlouběji, než si myslela, že je možné a ona ztratila rovnováhu. Kolem zápěstí se jí obemkly dlouhé prsty a Tom ji strhl zase zpátky k sobě.
"V pořádku?"
Přísahala by, že to bylo to nejdelší slovní spojení, které jejím směrem pronesl. Rozšířila oči a překvapeně přikývla. Dál pokračovali mlčky v cestě, každý krok těžší a těžší. Představovalo to zkoušku její síly vůle. Zatím to však nevypadalo, jako by u ní měla obstát.
Další hodiny se staly těmi nejhoršími v jejím životě. I přes veškeré snahy být silná několikrát upadla, kůži rozedřenou na mnoha místech, a začala cítit nedostatek vody. Slunce už zapadlo za obzor, když Tom zastavil.
"Musíme si odpočinout." Ten den byl samé překvapení.
Vděčně klesla k zemi a bez nejmenšího zájmu o nepohodlný terén se položila na záda a zavřela oči. Byla tak unavená. Chtěla jen spát. Jen pár minut...
O hodinu později jí zatřásl ramenem, ale Lucy jen zamručela a stiskla víčka k sobě pevněji.
"Prober se."
Nechtěla.
"Vstaň."
Musela. Otevřela oči a nechápavě se na Toma podívala. Na rozdíl od ní nejevil žádné známky únavy.
"Jen kousek."
Povzbuzena novou nadějí se s jeho pomocí postavila a začala ho poslušně následovat. Netrvalo moc dlouho a Lucy takřka narazila do jeho nehybných zad. Obešla ho a postavila se vedle něj.
Na kopci naproti se rozléhalo menší, chatrné opevnění, tvořené především zvlněnými plechy a špinavými plachtami. Bezmyšlenkovitě sevřela Tomovu ruku, neschopna zastavit užaslý povzdech. To byla naděje na nový život. Byl tam.
Pozůstatek New Yorku.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Krystý Krystý | Web | 10. března 2014 v 21:38 | Reagovat

Hiddlestonismus velice, velice vážná nemoc, že? Trpím jí taky. Je to úžasné...

2 Lucy Lucy | E-mail | Web | 10. března 2014 v 21:52 | Reagovat

[1]:  Řekla bych, že je to horší než kterákoliv jiná psychická nemoc. A tím to jen začíná... ehehehe:D
Děkuji:)

3 Chane Chane | Web | 10. března 2014 v 22:38 | Reagovat

Je to krásné, moc se mi to líbí. Hiddlestonismus začíná to vypadat na velmi rychle se šířící nemoc.( Neznalí lidé braňte se ať nám tu moc nepřekážíte.) :)

4 Schleichovka Schleichovka | E-mail | Web | 11. března 2014 v 16:15 | Reagovat

wow!  celou dobu jsem si říkala, o čem to jen může být, že je to vpodstatě nesmyslné, ale ta poslední věta mi opravdu vyrazila dech! :D  
Tyjo, moc hezky napssané!  

no jo, Jandová by potřebovala proplesknout pořádně, a nejen jednou a nejem za toto.. :D

můžu se jen zepta; Mám v plánu se do psaní taky pustit, abych jí to v pondělí mohla odevzdat.  Počítáš i začátek nového řádku jako znak?   předem děkuju.. :)

5 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 11. března 2014 v 19:54 | Reagovat

No, konečně můžu říct "Haha, my máme prázdniny!" :DD Přišli jsme na řadu až jako úplně poslední, takže se doma válím až od tohohle pondělí, ale .. nestěžuju si, vážně ne :D Karboxylové sloučeniny mám úspěšně za sebou, vím na čem jsi a říkám, nevzdávej to !!! :D Mě se pak ale strašně pletly s Karbonylovými. Jop, tohle není žádnej med :D
To s tou recitační soutěží mě mrzí, ale sama víš, jestli ti to vůbec stálo za to :))

A k povídce: Moc se mi líbila, hlavně to myšlení hlavní hrdinky (:D) A to mi připomíná, téhle soutěže se také účastním.. hups, uzávěrka už v sobobotu.. to zvládnu :D U nás takové soutěže prostě vždycky vyvěsí na chodbě a dál se tím nestresují, kdo se zúčastní, ten se zúčastní (naše škola je taková "rozděl a panuj" styl :D)
A jen tak mimochodem, pokud vím, kreslení povinné není. Jen pro ty, co chtějí :DD
P.S. K jednomu z minulých článků -> Zlatíčko chápe tvé pocity, naprosto přesně :D
P.S.S Není nic horšího, než psát komentář na zasekaném počítači -___-

6 Veri Veri | E-mail | Web | 11. března 2014 v 20:54 | Reagovat

Jéj, super :D Povedlo se ti to...
Hiddlestonismus je velice vážná věc, já (a jedna kamarádka) jsme schopné i (ne moc dobře napsané) slovo 'you' přečíst jako 'Tom'... Ehehehe :D

7 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 11. března 2014 v 21:41 | Reagovat

+ Omlouvám se, ale zapomněla jsem ti pochválit nový vzhled :3 Moc se mi líbí :))

8 Simona Gray Simona Gray | Web | 15. března 2014 v 13:33 | Reagovat

Toto...bolo geniálne. Pripomenula si mi, že by som mala vyhrabať svoj postapokalyptický román, ktorý som začala písať, keď som bola posadnutá Cumberbatchom (áno, a hlavná postava sa volá Benedict...)
Milujem tento typ poviedok. A napísala si to skvele !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama