A já zůstanu | 13. Kapitola - Máš mě

9. března 2014 v 16:49 | Lucy |  A já zůstanu
Po nekonečné době bez AJZ se vám Lucy hlásí s další kapitolou!
Musím říct, že s menšími přestávkami ji dopisuju už od desíti hodin, a opravdu už mi to začíná lézt na mozek. I když je venku tak krásně, já jsem celý den nevylezla a ani to nemám v plánu. Jsem nespolečenský tvor, a navíc je to prý dobré pro kůži. No co.
Kapitola... délka celkem v normě, obsah silně rozpolcený a podivný, ale líbí se mi prostřední část, kde jsem dala největší průchod své vnitřní fangirl, takže po prvním oddělovači (prostě první objevení těch pomlček a nuly) vřele doporučuji pustit si tuhle píseň. Narovinu, když jsem to psala, i slza mi ukápla, protože přesně tohle jsem chtěla udělat od prvního shlédnutí Thora. Užijte si to a schovejte ty vrhací kudly za záda, mám vás přece ráda:)
V Thanosově zajetí se dějí nečekané, a mnohdy i zraňující věci. Vypadá to, že všechno končí dřív, než to vlastně začalo.

PS: Tohle je jedna z posledních kapitol, tak doufám, že vám zbytek neznechutím. V případě nejasností nebo nějakých upozornění neváhejte, a napište mi, budu se snažit být milá:D

PPS: V nejbližší době bude na blogu probíhat taková rekonstrukce, jiný design a tak podobně. Chci přeorganizovat rubriky na povídky, protože mi občas blbnou odkazy, tak se nelekejte, pokud něco nebude fungovat, protože je to jen dočasné. Díky za pochopení:)

PPPS: Proboha, kdyby někdo věděl, jak se vypne ta facebooková debilita u rozkliknutí komentářů a perexu, prosím dejte mi vědět, budete mít můj nekonečný vděk.



Škubla jsem železnými pouty, ale jediné, čeho jsem dosáhla bylo to, že se Loki vedle mě zavrtěl a něco zamumlal. Trhla jsem hlavou jeho směrem. Od té doby, co jsem se probrala, se ani nepohnul. Začínala jsem o něj mít obavy.
"Loki?" špitla jsem. Neodpověděl.
"Loki?!" Tentokrát jsem hlas zvýšila, ale pořád nereagoval. Natáhla jsem ruce spoutané nad hlavou co možná nejdál od kamenné zdí a pak jimi prudce švihla zpátky. Místností zařinčel kovový zvuk a bůh po mé levici otevřel oči. Vyděšeně pohledem pročesal místnost, a pak zakotvil u mě. Viditelně se uklidnil a zkusmo trhnul zápěstím. Nic se nestalo, žádná nadpozemská síla mu nehrála do karet, a mě poklesla ramena.
"Magie?" zeptala jsem se, bez dalšího rozebírání. Věděl o čem mluvím, a zavrtěl hlavou. "Co budeme dělat?" Sama sobě jsem zněla jako ztracené děcko.
"Nerad to přiznávám, ale... nemáme moc možností. Musíme čekat." Doufala jsem v nadějeplnější odpověď, ale mohla jsem tušit, že přijde něco takového. Loki nebyl zrovna znám svým optimismem.
"Byl už tu někdo?" otázal se a otočil se na mě.
"Ne. Slyšela jsem nějaký křik, ale pak to přestalo a už je... ticho." Upřímně, to ticho bylo horší než zvuky, které jsem před několika hodinami zachytila. Mé morálce to nepomáhalo.
"Jsi v pořádku?" prolomil po chvíli ticho, které mezi námi nastalo.
"Fyzicky... bývalo to lepší, ale začínám si zvykat. S psychikou je to horší," informovala jsem ho o svém duševním stavu a opřela si hlavu o studenou zeď. Už mi to bylo jedno.
"Někdo pro nás přijde."
"Myslíš Thora?"
"Nerad, ale ano."
"Tak to jsou naše šance horší, než jsem si myslela." Nechtěla jsem působit pesimisticky, ale v takové situaci se tomu dalo jen těžko zabránit.
Místností se rozlehlo nepříjemné lupnutí a před dveřmi naší miniaturní cely se objevil Thanos a dva poskoci. Musím říct, že se kolem nich nevytvořila taková pěkná zelená vlna, jako vždycky kolem Lokiho.
"Co chcete?!" štěkla jsem po nich neprozřetelně, protože vzápětí jeden odemkl dveře a odpoutal mě od zdi. Neměla jsem ani chvilku na úlevu z odproštění z pout, jelikož hned na to se mi kolem zápěstí sevřela nová. Začal mě táhnout úzkou, tmavou chodbou pryč od cel a podle zvuků za sebou jsem usoudila, že Loki si prochází tím samým. Alespoň to nebylo nefér.
Celou cestu podzemním (nebo možná mimogalaktickým) komplexem nikdo neřekl ani slovo. Já jsem mlčela, protože jsem měla strach, Thanos a jeho loutky protože nám ten strach nahnat chtěli, a důvody mého snoubence mi zůstávaly neznámé. Nejspíš to tak bylo lepší.
Zakotvili jsme v prostorné kobce, osvětlené několika zářícími, modrými kameny. Ovládla mě nerozhodnost, zda se toho mám bát, nebo být fascinovaná. Zvítězil první pocit, obzvlášť poté, co jsem zahlédla podivný stůl s koženými pruhy v místech, kdy by se měly nacházet končetiny, pas a krk a celou řadou ostrých, blýskavých předmětů na stojanu vedle.
S pootevřenou pusou jsem pozorovala, jak na ten podezřelý kus nábytku hodili Lokiho a připoutali ho, aniž by se jakkoliv bránil. Zarytě zíral do stropu a nejspíš si odmítal připustit, v jaké se objevil pozici.
Thanos stál u jeho hlavy a prohlížel si všechno, čím by mu mohl ublížit. Nakonec vzal do ruky něco, co mi nápadně připomínalo zvětšeninu skalpelu, s rudě žhnoucím koncem, a podal to druhému pomocníkovi. Při tom slově se mi zvedl žaludek. Pak se na mě podíval, a usmál se. Nebyl to normální úsměv, byl ve všech směrech nepřirozený.
"Ačkoliv si užívám, vidět ostatní psychicky trpět... Loki si takový druh bolesti nezaslouží. Zaslouží si daleko... skutečnější bolest."
Skalpelo-něco se přiblížilo k Lokiho najednou odhalené paži a já se chtěla instinktivně vytrhnout a vrhnout se k němu. To, co bych dělala dál, bych řešila, kdyby se mi to povedlo. A ono se to nepovedlo. Svítivé ostří prošlo světlou kůží a v tu chvíli začala ta bolest. Neskutečná, agonická bolest.
Poklesla mi kolena a někde v pozadí své mysli jsem uslyšela Lokiho křik. Bylo to, jako kdyby mě někdo hodil do lávy, která pálí, ale neničí. Zavřela jsem oči a snažila se odvést svou pozornost pryč od tekutého ohně, který se do mě vléval tím místem, kam se zabodla zbraň.
Byli jsme s Lokim propojeni. A já tím pádem cítila jeho bolest, což byl fakt, který jsem měla pochopit dřív. Stiskla jsem víčka pevně k sobě, když jsem si uvědomila, že to samé se děje i v jeho těle. Zraňovali Lokiho, ale cítili jsme to oba.
Najednou to přestalo. Nestihla jsem ani otevřít oči, protože hned nato se stejná, ne-li větší bolest rozlila z hrudi, až do konečků prstů. Tentokrát jsem křičela i já, a Thanosův poskok mě nechal se spoutanýma rukama klesnout k ledové zemi, o kterou jsem si opřela čelo. Nicméně... nezmírnila ten požár, který ve mně bujel. A pak to znovu přestalo.
"Co chceš?!" zakřičel Loki chvějícím se, ale odhodlaným hlasem.
"Staneš se loutkou, Loki Laufeysone. Loutkou, která sleduje, jak její milovaní trpí. A začnu s ní," zachechtal se Thanos a probodl mě pohledem.
Bezmocně jsem sledovala, jak se ke mně blíží neznámý mučící nástroj a polkla. Loki něco křičel, ale v předzvěsti další bolesti jsem mu nerozuměla.
Musím uznat... randění s bohem jsem si představovala jinak.

_ - 0 - _

Nepočítala jsem to. Za prvé kvůli tomu, že můj mozek byl příliš unavený z příjímání bolesti a za druhé kvůli tomu, že to nemělo cenu.
Uvítala jsem, když nás po několika hodinách hodili zpátky do cely, aniž by se obtěžovali s pouty. Stejně tu nebylo nic, co bychom mohli udělat. To mi připadalo k smíchu. Bůh a smrtelnice, a nemůžou nic udělat.
Trvalo jen chvilku, než si mě Loki stáhl do náručí a obemkl mě svými pažemi tak silně, jako by na mě závisel jeho život. Tlumeně jsem fňukla, když jsem se opřela o zraněnou ruku.
"Je mi to líto," zamumlal a položil si čelo do mých vlasů.
"Není to tvoje vina," dostala jsem ze sebe po chvilce vnitřního přemlouvání svých hlasivek.
"Kdybych tě nenutil se mnou zůstat..."
"Nikdo mě nenutil," přerušila jsem ho a zvedla hlavu, abych mu viděla do očí. "Zůstala jsem z vlastní vůle, nikdo mě nenutil."
"Ale -"
"Mlč. Není to tvoje vina," zopakovala jsem a stiskla mu povzbudivě ruku. Všimla jsem si, že mu skelnatí pohled, a nechtěla jsem, aby brečel. Ne kvůli mně, ne kvůli tomuhle. Vtiskla jsem mu na tvář drobný polibek, doufajíc, že se trochu uklidní.
"Jsem tu, Loki, hlavní je, že na to nejsi sám."
"Vždycky jsem na to byl sám," konstatoval neurčitě, s očima nepřítomně zabodnutýma do zdi za mnou. Položila jsem mu dlaň na tvář a donutila ho, aby se na mě podíval. Připadala jsem si pateticky, taky tak blízko ke zhroucení.
"Ale teď už nejsi. Máš mě. A já zůstanu."
Chvilku mlčel, jako by skoro ani nedýchal. Potom mě objal a zabořil obličej do místa mezi mým krkem a klíční kostí. Lehce se mu třásla ramena a já na kůži ucítila jeho slzy. Zpevnila jsem svůj stisk, jak jen to bylo možné a pořád dokola opakovala, že má mě, že ho neopustím. Na tvářích se mi začaly tvořit slané cestičky a hned jsme brečeli oba.
Trvalo asi patnáct minut, než jsme se uklidnili, ale zůstali jsme ve stejné pozici mnohem déle. Připadala jsem si, že kdybych ho pustila, porušila bych svůj slib o tom, že ho neopustím, že bych se mohla rozpadnout, protože od byl mou součástí.
"Mám tebe," zašeptal a pohladil mě po zádech.
"Máš mě," potvrdila jsem.
Jako první se odtáhl on, ale místo toho, aby mě ze sebe sundal, opřel se o zeď a stáhl si mě na hruď. Hlavu jsem si položila pod jeho krk a začala si na prst namotávat pramen jeho vlasů.
"Budeme čekat."
"Musíme čekat," opravila jsem ho potichu a zavřela oči. Cítila jsem se tak zoufalá a tak klidná v jednu chvíli, že jsem se málem nepoznávala.

_ - 0 - _

Neuvědomila jsem si, že jsem usnula do té doby, než mě probudilo kovové zařinčení. Několik ran. Křik. Bouchnutí dveří.
Loki pode mnou se zavrtěl a taky se probral. Věnovala jsem mu krátký, tázavý pohled a pak obrátila svou pozornost k chodbě před celami. Někdo tudy šel. A mířil přímo k nám. Čekajíc další mučení jsem přivřela víčka, ale pak se ze tmy vynořil Thor s Fandralem a Sif po boku. O válečnících jsem slyšela jen z Lokiho povídání, ale podle popisu by to nejspíš sedělo.
"Bratře!" zvolal Thor a vrhl se k mřížím. Jako by veškeré křivdy a překročení asgardských zákonů nic nebyly, jako by se proměnily v prach.
Zvedla jsem se ze své živé matrace a vyšla na pomoc blonďatému bohu.
"Jak se to otevírá?" zapanikařil.
"Klíčem nebo silou," odpověděla jsem s prostým pokrčením ramenou. Věnoval mi jeden zahloubaný pohled a pak řekl, ať ustoupím. Čtyřikrát do mříží vrazil ramenem a dveře pak málem vypadly z pantů. Trochu mě překvapilo, že Thanos věznici neměl zajištěnou jiným kouzlem než tím, které zabraňovalo kouzlit. Paradox.
"Pojďte," houkl Fandral, který nám v podstatě prorážel cestu, když se objevil nějaký zakuklenec, vyslaný svým pánem. Křečovitě jsem svírala Lokiho ruku, zatímco mě táhl dopředu. Na světě v tu chvíli neexistovalo nic, co bych si přála víc, než se odsud dostat.
Najednou mě něco chytlo za rameno.
Setrvačnost mě vyrvala z Lokiho dlaně a já dopadla na zem. Pak mě něco (pravděpodobně to, co mě čaplo za rameno) zase sebralo, přiložilo mi ostří k pasu a nesrozumitelně zahuhlalo. Vážně jsem se stihla ve dvou dnech octnout hned dvakrát pod kudlou?
Můj věznitel očividně nebyl Thanos, soudě dle znalosti mluvnice, ale ten se tam nacházel taky. Jednoduše jsem vycítila jeho přítomnost.
Loki se zasekl, jako by mu někdo vytáhl baterky, a otočil se na scénu, co se mu nabízela. Ostatní by pokračovali dál, nebýt toho dobráka Thanose.
"Stůjte!" zahřměl jeho hlas odněkud z pravé strany chodby. Lokiho pohled kmitl mezi mnou, nožem a prostorem za námi. A to hned třikrát. Začínala jsem mít neblahé tušení. Všiml si mého znepokojení a kývl na mě. To moc nepomohlo. Skoro jako by ode mě něco čekal. Když mi to došlo, srdce mi kleslo do bot a zamračila jsem se na něj.
"Odejděte odsud, zapomeňte na tohle místo, a ona přežije." Ačkoliv nebylo moc moudré nad tím teď přemýšlet... Thanos se zdál naivnější než osmileté děcko. Opravdu si myslel, že všechno půjde takhle snadno? Že po jedné výhrůžce všichni zapomenou na to, že mučí prince Asgardu a jeho (doufejme) nastávající manželku? Vážně jako děcko.
Zaslechla jsem pomalé kroky, přibližující se ke mně. Když poté znovu promluvil, cítila jsem jeho dech studit ve vlasech.
"Zůstaňte, a zabiju ji." Loki mrkl. A já věděla co dělat.
"Ale do hajzlu...," uvolnila jsem trochu svého stresu, vrazila loket do břicha Thanosova poskoka a sebrala ze země dýku, která mu při mém manévru vyletěla z ruky. Ve vteřině jsem pak přiskočila k Lokimu a pokochala se rozzuřeným výrazem, který ta kreatura nasadila. Vrhl se na nás, jako by ani nepřemýšlel a najednou se srazil s Thorem, který se dostal před nás. Do souboje se přidali i Sif s Fandralem, a později i Volstagg a Hogun.
S úlevným výdechem mi z ruky vypadl nůž a já si skryla obličej do Lokiho krku. Bylo toho moc. Moc.
"V pořádku?" zeptal se a konejšivě mi sevřel dlaň.
"To nevím, jestli kdy budu."
"To jsme dva."

<-Předchozí kapitola || Další kapitola ->
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simona Gray Simona Gray | Web | 9. března 2014 v 18:56 | Reagovat

úžasné. to je jediné, čo ti na to poviem. Zatiaľ moja obľúbená kapitola :D pri tom "a já zustanu" som skoro plakala.... :D úžasné. Skvelé....

2 Lucy Lucy | E-mail | Web | 9. března 2014 v 19:22 | Reagovat

[1]:  Děkuji:) Nemohla jsem tajit účel povídky déle, tak jsem to vysypala hned:D Vím, že to zní divně, ale těší mě to, protože to znamená, že jsem odvedla svou práci:) Děkuji a děkuji:D

3 Krystý Krystý | Web | 9. března 2014 v 21:47 | Reagovat

Nakonci jsem brečela. No jo to je z toho, že jsem četla zase svou milovanou povídku Dearest Natasha. Ta hovadina se vypína ve výpisu článku u taho tlačítka líbí se mi je tam prostě psáno: Nezobrazovat Like Button vedle titulků.
Ps: Nechceš spřátelit??

4 Artemis Artemis | Web | 9. března 2014 v 22:08 | Reagovat

J oni prezili o som rada  a dufam že ďalšia kapitola pribudne rychlo piseš vážne dobre :-)

5 Snow Snow | E-mail | Web | 9. března 2014 v 22:08 | Reagovat

Musím říct, že se ti tonpovedlo... moc se mi to líbí a nemůžu se dočkat, až si Lokiho vezme (Jiný ending ani nepřiází v úvahu...) a ještě jsem chtěla říct... Loki a brečet? Představit si to dokážu, ani nevím proč :D
Ehm... dneska mě nevnímej, děsně mi hrabe z němčiny... :D

6 Lucy Lucy | E-mail | Web | 9. března 2014 v 23:11 | Reagovat

[3]:  Pláč je občas taky k ruce, je to dobrá věc.
Ty jsi anděl seslaný z nebes! Strašně děkuju, nemohla jsem to najít!:D

Ráda:)

[4]:  Nemohla bych je zabít, to je jako kdybych spáchala sebevraždu:D Budu se snažit, ale nic neslibuju:) Děkuji:)

[5]:  Děkuju:) V úvahu přichází mnoho endingů, nebuď si tak jistá:D
Představit si to dokážeš díky jedné scény z Thora:D
A komu ne?:D

7 Zuzana S. Zuzana S. | Web | 11. března 2014 v 8:35 | Reagovat

Tak jo.. Uznávám, taky jsem lehce pobrečela :D jako vždycky je to skvělý a taky se mi strašně líbí novej vzhled blogu :)

8 Veri Veri | E-mail | Web | 11. března 2014 v 20:41 | Reagovat

Já to celé tak prožívala, ale nejsem brečící typ, takže oči zůstaly suché...  Je to krásně napsané, těším se na další :D

9 Chane Chane | Web | 11. března 2014 v 20:42 | Reagovat

Jako první bych tě chtěla obdivovat za vzhled blogu je krásný. Dále pak povídka je dokonalá povím ti teď se tu s tím mučením docela roztrhl pytel co se stalo ?? Je to krásné a moc se mi líbí Lokiho vztah s Evelyn.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama