A já zůstanu | 9. Kapitola - Nostalgie

3. února 2014 v 4:38 | Lucy |  A já zůstanu
Ano, konečně jsem dodělala devátou kapitolu!
S další počítejte snad ve čtvrtek, doufám, že už se mé zpoždění nebude opakovat a kdyby to náhodou hrozilo, dám vám dopředu vědět.
Co k tomu říct... během psaní jsem si uvědomila, že se nějak vůbec nevěnuju hlavnímu ději a píšu jen to, co mě zrovna napadne, takže tahle kapitola je řekněme... poslední oddechová a příště už se snad přesunu k tomu, co vás zajímá víc, a to jest posunutí v ději. Yay!
Musím se vám taky přiznat, že jsem lehce koketovala s myšlenkou na kapitolu hodit omezení +15, ale nakonec jsem byla líná a kapitolu jsem napsala bez oné osudné scény. Někdy příště. Až nebudu líná. Na rovinu, počkáte si.
Evelyn se rozhodne být akční, Loki je nakonec přeci jen chlap a ta vana byla příliš lákavá na to, abych ji vynechala.




Po krátkém pobytu v normálním, avšak přísně hlídaném, pokoji jsem se dala nějak dohromady. Samozřejmě, že mi nedovolili mluvit s Lokim, vlastně mi nedovolili mluvit s nikým, a já už jsem začínala cítit nedostatek lidského kontaktu. Většinou se mi povedlo se zabavit čtením nějakého vědeckého časopisu, který jsem našla zapadlý za postelí, nebo děláním obličejů do kamer v rohu, ale nelíbilo se mi tu. Komu by se tu taky líbilo, že.
Už po několika hodinách jsem byla rozhodnutá udělat cokoliv, abych se dostala ven. Sice tím pravděpodobně poruším několik zákonů, ale o kolik horší než teď to může být? Jídlo mi sem nosil vždycky jen jeden agent, asi si nikdo nemyslel, že bych se pokusila je ohrozit. Pletli se. Chtěla jsem ven, získat Lokiho a pak... improvizovat. Ano, trochu jsem doufala, že se bude kouzlit.
Dveře se otevřely a dovnitř vešel již zmiňovaný agent. Měl kruhy pod očima, a vypadal dost unaveně, nejspíš byl celou noc vzhůru. Tím lépe. Jindy mi tác položí na stůl v rohu, ale tentokrát jsem k němu s úsměvem přicupitala a převzala si ho od něj. Úsměv mi trochu vyčerpaně vrátil. O to víc mi bylo líto, když jsem se k němu naklonila, bleskově mu vytáhla pistoli zpod saka (na mou obhajobu se tam opravdu viditelně rýsovala), upustila tác a zamířila. Chvíli mrkal na zbraň v mé ruce, jako by nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo, a pak se pomalu zamračil. Dobré ráno.
"Dejte mi klíče," přikázala jsem mu pevným hlasem a natáhla k němu volnou ruku. Kmitl pohledem mezi mou dlaní a hlavní pistole. Po chvilce sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl jeden jediný, stříbrný klíč od mého pokoje.
"Sedněte si," pokračovala jsem v rozkazech a ukázala na prázdnou židli naproti dveřím. Poslechl.
"Kde je Loki?" zeptala jsem se vzápětí. Mlčel, parchant. Zopakovala jsem svou otázku o poznání důrazněji a natáhla pojistku na pistoli. Hned mu to začalo kecat. Popsal mi cestu do středu základny a já se pozpátku přesunula k východu. Vyklouzla jsem na chodbu, zabouchla dveře a zamkla. Věděla jsem, že spustí alarm, nebo zkontaktuje ostatní agenty pomocí toho mluvítka (či co) co měl v uchu, ale neměla jsem čas na zajišťování těchhle... triviálností. Alespoň to mi tvrdily mé nervy, mozek říkal něco jiného.
Spustila jsem ruku se zbraní podél těla a snažila se působit tak nenápadně, jak to jen šlo. Vzhledem k tomu, že mi dali černé oblečení, nebylo to tak těžké. Vlastně jsem se divila, že si nikdo nevšiml toho, že jsem ozbrojená a navíc uprchlík, nejspíš měli všichni plnou hlavu toho, že se jim konečně povedlo uvěznit boha chaosu a lží. Uvidíme.
Šla jsem popsanými chodbami a vysílala prosby ke všem božstvům, aby to byla správná cesta. Když jsem vešla do dveří, o kterých mi řekl agent nevímjaksejmenuje, uviděla jsem to divné vězení. Z Lokiho řečí jsem zjistila, že předtím ho drželi v podivném, skleněném teráriu, ale teď to bylo hranaté a kovové, s občasnými, skleněnými kvádry, kterými bylo dovnitř krásně vidět. Na jedné z vnějších stěn byl vyznačen kovový obdélník, u kterého stál ovládací panel. Pravděpodobně vchod. Na chvilku jsem se zastavila a rozhlédla se kolem. Všimla jsem si, že místnost je až na mě prázdná, a že prosklený je i strop té cely, nejspíš aby měly kamery dobrý přístup.
Loki mě zahlédl skrz jedno skleněné okno (nevěděla jsem, jak jinak tomu říkat) a zvedl se z lůžka, na kterém doteď seděl. Spojil si ruce za zády, narovnal se a naklonil hlavu na stranu, pozorujíc mě se zvědavým výrazem na tváři. Nepochybně si tuhle mou malou misi užíval, hajzl jeden. Přeběhla jsem k ovládacímu panelu a zmáčkla jediné červené tlačítko, které se na něm nacházelo. Kdyby jich tam bylo víc, asi bych to vzdala a pokorně se vrátila do svého vězení.
Dveře se se zasyčením otevřely a já mohla dovnitř. Trochu mě udivilo, že S.H.I.E.L.D. tohle místo nezabezpečil víc. Tahle cela ale koneckonců asi ani nebyla určena Lokimu.
"Chyběl jsem ti?" zeptal se se zaujetím a přešlápl na místě. Překročila jsem práh a namířila na něj. Jistota je jistota, mohl by mě tu znovu nechat samotnou a i když by mu lidské zbraně ani neublížily, mě to dodávalo pocit jistoty. Může být jistota nejistá? U mě ano.
"Ne, ani ne. Ale chci se odsud dostat pryč a chci odpovědi." Pozvedl obočí.
"A co konkrétně chceš ode mě?"
"V první řadě pomoc, a pak odpovědi," vysvětlila jsem. O krok se ke mně přiblížil, a já si všimla zachvění ruky, která svírala zbraň. Mé vlastní tělo se mi stavilo na odpor. Perfektní, lepší to být nemůže.
"A proto mě chceš zabít?" zeptal se výsměšně. Mimochodem, nic směšného tu nebylo.
"Já tě přece nechci zabít," odpověděla jsem a sklonila pistoli dolů.
"To je lepší," souhlasil a usmál se. Nechtěla jsem si to přiznat, ale opravdu mi jeho úsměv chyběl.
Najednou začalo všude kolem blikat rudé světlo a ve vzduchu těžkl zvuk alarmu. Zaslechla jsem nějaký kód poplachu, ale to už mě Loki popadl za ruku a vyvlekl z rychle se uzavírající cely. Jejda. Slyšela jsem dupot, a nepochybovala jsem o tom, že za chvíli se na nás agenti sesypou jako vosy.
"Zahoď to," požádal mě s pohledem upřeným na pistoli. Nevěděla jsem, proč to po mě chce, ale poslechla jsem. Byla jsem tak vynervovaná, že teď bych na jeho povel klidně skočila z okna. Nejspíš si to taky uvědomil, protože si mě vzápětí přitáhl těsně k sobě a rukama mě pevně objal.
"Drž se," zamumlal mi do vlasů a já se zmohla na to, abych chabě sevřela jeho košili. Dveře se otevřely, a my jsme zmizeli dřív, než se stihla spustit střelba.

_ - 0 - _

Přistála jsem na měkkém. Lépe řečeno, na Lokim.
Nicméně, i tak mi v hlavě dunělo po srážce s jeho hrudní kostí, při které ze sebe vydal zasténání, jako kdybych ho mučila. Zvedla jsem obličej a podepřela se rukama o podlahu pod ním. Podíval se na mě.
"Tahle pozice se mi líbí," připustil, chytil mě za pas a překulil nás. Teď jsem pod ním ležela já. Zamračila jsem se.
"Právě nás málem zase zajali, nebo hůř, zabili, a ty myslíš na tohle?" Tak ten se mi snad zdál. Přemítavě našpulil rty a přiblížil se jimi k mým.
"A když ano?" vydechl s jemným úsměvem. Zapomněla jsem na to, jak dýchat, zapomněla jsem na to, jak by mi mělo bít srdce a zapomněla jsem na to, jak mi má správně proudit krev žilami. Naštěstí jsem si brzy zase vzpomněla.
"Tak nic," řekla jsem, položila mu ruce na hruď a shodila ho ze sebe. Vstala jsem, oprášila si z kalhot neexistující smítka a rozhlédla se kolem. Tak počkat...
Byl to ten samý obývák, ve kterém jsem se nedávno probudila po tom, co mi Loki píchl sedativa. Opravdu jsem myslela, že pořád sním. Rozhodila jsem rukama a otočila se na něj.
"To si děláš srandu, že jo?" vyhrkla jsem nevěřícně. Provokativně se usmál. Bude se divit, až s tím jeho úsměvem seznámím svůj pravý hák.
"Něco se ti nelíbí?" zeptal se.
"Nemohl jsi nás přenést někam jinam? Nic jiného tě nenapadlo? Vždyť tohle bude to první místo, kde nás začnou hledat!" Musím uznat, že výjimečně mé argumenty zněly logicky. Pravda, tentokrát nebyl tak blízko, aby mi stávkoval mozek.
"Promiň, že jsem neměl tak rozvinutou fantazii, když nás chtěli znovu zavřít, příště se to nestane," odsekl sarkasticky a taky se zvedl. "Nelíbí se ti tady?" zeptal se po chvíli, o trochu mírněji.
"Ne," zamumlala jsem a založila si ruce na hrudi. Byla tu dost velká zima, od našeho odchodu tu nikdo netopil.
"Ale vždyť jsme toho tady společně tolik zažili!" povzdechl si nostalgicky, s rukou teatrálně položenou na srdci. "První zažití magie na vlastní kůži, první hádky, první noční můry..." Rychle si mě přeměřil pohledem dravce. "První sexuá -," začal.
"Opovaž se tu větu dokončit," varovala jsem ho s vražedným příslibem v očích. Jeho úsměv se jen rozšířil. Naklonil se ke mně a jednou rukou si mě chtěl přitáhnout k sobě, ale ladně (ha-ha) jsem mu odtančila z dosahu.
"Víš, pořád jsem ti to neodpustila," řekla jsem. Zmateně pozdvihl obočí.
"Copak?"
"To, že jsi mě tu nechal," osvětlila jsem mu jedovatě. Ať si nemyslí, že z toho vyjde tak lacino. V tu chvíli bych mu ten omluvný výraz klidně věřila.
"Nemohl jsem plýtvat časem, Thor by mě s Heimdallovou pomocí dostal zpátky na Asgard, a pak bych se už nemohl vrátit." Ve vzduchu zůstal viset dovětek k tobě. Lehce jsem zčervenala, ale podle jeho poloúsměvu si toho všiml. No... tak fajn, to dává smysl. Sakra.
"Když jsme si to všechno tak hezky vysvětlili, přiblížíš se teď ke mně na víc než půl metru?" zkusil to. Snaha se cení.
"Ano," řekla jsem. Samolibě se po mě znovu natáhl, a já mu znovu uhnula. "Přiblížím se k tobě na víc než půl metru, přiblížím se k tobě na čtyřicet centimetrů," dodala jsem jedovatě a vydala se zpátky do svého starého pokoje. Zbývá jen čekat na to, než dorazí S.H.I.E.L.D., nebo Thor. Tomu říkám příznivé vyhlídky.
S potěšením jsem zjistila, že pořád teče voda (dokonce teplá!) a napustila si vanu s nemalým množstvím pěny. Vděčně jsem do toho kusu porcelánu zaplula a zavřela oči. Myslím, že nemusím zmiňovat fakt, že S.H.I.E.L.D. žádné vany nebo jiné mycí prostředky nemá, a tak jsem se po dlouhé době cítila, jako znovuzrozená.
Moment, kdy se otevřely dveře byl zároveň momentem, kdy jsem si uvědomila, že jsem nezamkla.
"Evel -" Ani jsem ho nemusela zastavovat, zarazil se sám od sebe a zíral na mě, jako kdyby mi narostla druhá hlava. Voda málem přešplouchla přes okraj, když jsem se k sobě snažila nahrnout co možná nejvíc pěny. Zrudla jsem. Žádná neškodná pastelová barvička, doslova jsem cítila, jak se mi krev hrne po krku do tváří.
"Neumíš klepat?" ohradila jsem se podrážděně. Tohle bylo opravdu nadmíru trapné.
"Ber to tak, jako že jsme si kvit," opáčil, v hlase něco, co jsem nebyla schopna pojmenovat. Věděla jsem na co naráží. Náš první den tady. Pohled jsem udržovala na svých rukách, překřížených na hrudi.
"Ale ty jsi nebyl nahý," hájila jsem se. Zajímavé, i když mi do koupelny bez ohlášení vtrhl on, provinile jsem se cítila já.
"Když odhlédneme od toho ručníku, tak v podstatě ano." Zaslechla jsem cvaknutí. Kvůli tomu zvuku jsem se na něj konečně podívala.
"Nemohl bys... Co si myslíš, že děláš?" zasekla jsem se v půli věty, když jsem uviděla, jak si rozepíná košili, nechává si ji spadnout z těla a pak to samé dělá s kalhotami. Stihla jsem se odvrátit dřív, než jsem stačila být svědkem toho, jak se zbavuje i toho... zbytku oblečení.
"Co bys řekla?" odpověděl otázkou. Uslyšela jsem několik jeho kroků směrem k vaně. Ztuhla jsem a nic neřekla. "Posuň se." Neznělo to jako rozkaz, přesto jsem se pohnula o několik centimetrů dopředu a udělala mu za sebou místo. Tak fajn, jestli dostanu srdeční zástavu, oživovat mě bude on.
Hladina se lehce zavlnila a já si uvědomila, že sedím mezi jeho koleny. Ani jsem se nepohnula, do té doby, než mi pod vodou položil ruku na bok.
"Můžeš se o mě klidně opřít, já nekoušu," poznamenal. To je velmi diskutabilní téma. Ale opřela jsem se. Stačil jediný kontakt jeho kůže s mými zády a okamžitě se mi vybavilo jak jsme... nic. Jak jsme nic. Zakázala jsem si na to myslet.
Jako by to nestačilo, objal mě zezadu kolem břicha a položil si bradu na mé rameno. Cítila jsem jeho dech na krku a naskočila mi husí kůže. Určitě mohl slyšet, jak se mi zrychlil tep.
"Tam, v té cele. Chtěl jsem tě mít u sebe," zašeptal. Ani se nemusel snažit, aby to znělo svůdně, zkrátka už měl takový tón.
"V-vážně?" Se svým rozklepaným hlasem jsem si připadala znovu jako puberťačka, jako kdyby mi do ucha nikdy nikdo nešeptal. Ale žádný patnáctiletý kluk se nemohl vyrovnat bohu. Jednoznačně.
"Vážně," odpověděl, s motýlím polibkem na mé hrdlo. A pak se zase odtáhl, položil se na okraj vany, a mě nechal, abych mu sklouzla na hruď. Pevněji kolem mě obemkl paže a já si konečně dovolila trochu se uvolnit. Překryla jsem jeho ruce svými a znovu zavřela oči.
"Taky jsem tam chtěla být s tebou," zamumlala jsem. Ještě než jsem usnula, ucítila jsem, že jeho stisk ještě zesílil. Jako
by mě už nikdy nechtěl pustit. A v tu chvíli jsem ani netoužila po tom, aby mě pouštěl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simona Gray Simona Gray | Web | 3. února 2014 v 11:01 | Reagovat

Vieš ty čo? Idem si to prečítať od začiatku :D To by bolo asi fajn... :D :D *moment of silence* LOKI!!!!!!!

2 Maggi Maggi | Web | 3. února 2014 v 13:50 | Reagovat

Právě si počítám počet tepů srdce na minutu. Mylsím, že dosáhnu neuvěřitelného čísla. :D Páni, je neskutečně těžké psát jen jednou (ještě ke všemu levou) rukou a to i na klávesnici. :D
Chudák, ten nevímjaksejmenuje agent. :D

3 Chane Chane | Web | 3. února 2014 v 15:54 | Reagovat

Tak to je fakt nádherné. Jsme jak na trní z toho jak to bude vlastně pokračovat. A povím ti máš opravdu pěkný způsob popisu asi se opakiju ale snad nevadí. Těším se na další

4 Lucy Lucy | E-mail | Web | 3. února 2014 v 16:05 | Reagovat

[1]: To doporučuji:D ... EXACTLY!!!!!:D

[2]: Jé, já nechtěla způsobit žádné zdravotní problémy, promiň:D Mám takový dojem, že vím co myslíš:D Byl hold v nesprávnou chvíli na nesprávném místě:D

[3]: Jsem ráda, že se líbí:) Tak to má být:D Děkuji:)

5 The Escapist The Escapist | Web | 3. února 2014 v 21:08 | Reagovat

fjajdhsfijwehrvijhe ten konec :-3 krásné a chci už pokračování, honem honem :-)

6 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 3. února 2014 v 21:45 | Reagovat

Tak jsem se dočkala! :))
Je to dokonalé, škoda že na "to" tak úplně nedošlo... za pár dní budu +15 :D
Je to pěkné, určitě se těším na pokračování, tak mě dlouho nenapínej :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama