A já zůstanu | 11. Kapitola -Bezmoc

12. února 2014 v 5:01 | Lucy |  A já zůstanu
Ha, a konečně jsem to dopsala, dokonce už včera večer, ale chtělo se mi vás napínat.
Kapitola je těžce, ale opravdu neuvěřitelně klišoidní a dvou a půl stránková, takže nic extra. Za případné omdlení nudou se omlouvám, a za tu klišoidnost a nenápaditost taky, ale... je to moje první fanfiction povídka na kapitoly, tak mi to prosím odpusťte. Snažila jsem se vyhnout alespoň nějakým obvyklým tématům, ale... všem asi došlo, že tahle povídka je především vztahová, tak mi snad prominete, že se věnuju emocím. No jo, když jich v reálu moc nemáte, je těžké se jich potom vyvarovat na papíře. Co k tomu víc říct? Nejsem s tím spokojená, absolutně nejsem.
Jedna šokující pravda a neschopnost s tím něco dělat může Lokiho a Eve dost zasáhnout. Ale většinou to stejně odnese ona.



Připadalo mi divné tu jen sedět a popíjet nějaký bylinkový nápoj s královnou Asgardu, zatímco Loki trčel ve vězení. Jestli se tomu tady tak říkalo, dost dobře to mohl být i žalář.
"Takže, Evelyn... ty a můj syn?" promluvila Frigga.
Málem jsem vyprskla tekutinu zpátky do zlaté číše, ale včas jsem se uklidnila a zahrála zmatenou.
"Co tím myslíte?"
"Ty a Loki. Milujete se?" Moc jsem nechápala, proč se na něco takového ptá, ale nejspíš to byla mateřská starostlivost. No, mateřská těžko, poté, co jsem se dozvěděla o Lokiho pravém původu.
"Já... nejsem si jistá, jak na to odpovědět," přiznala jsem. Usmála se.
"To je v naprostém pořádku." Nedočkavě jsem dopila, položila nádobu na stůl a s očekáváním se na ni zahleděla.
"Chtěla jsem se zeptat -"
"Proč jste se vídali ve snech," dopověděla za mě s úsměvem. Přikývla jsem. S odpovědí si dala načas, skoro jsem myslela, že frustrací vybouchnu.
"Pravda je taková, že teď... teď, když jsem tě poznala... cítím mezi vámi jisté spojení." Ramena mi poklesla. Odpověděla přesně tak, jak jsem doufala, že neodpoví.
"Co to znamená?"
"Nemusí to znamenat nic, pokud nechceš."
"Ale?"
"Ale je možné, že tvé tělo to nevydrží," řekla. Vykulila jsem oči.
"Jak prosím?"
"Loki je nesmrtelný, pokud se od tebe odloučí, nic se mu nestane, ale jestli se od něj vzdálíš na delší dobu ty... tvé tělo se nezvládne vypořádat s tvou psychikou a může to skončit tvou smrtí."
"To je naprostá šílenost." Vstala jsem a začala vykolejeně pochodovat po místnosti. "Dobře... abych přežila, co musím udělat?"
"Musíš si ho vzít."
"Co?!" Tohle nemůže myslet vážně. To, že jsem Lokimu řekla, že ho miluju ještě neznamená, že se za něj chci vdávat! Sakra, ještě ani nebylo jisté, že spolu vydržíme chodit!
"V duchu asgardských tradic, ovšem. Magie zajistí, aby se spolu vaše duše spojily úplně. Ty se poté staneš nesmrtelnou." Zastavila jsem se.
"To neudělám. Já žádné duše spojovat nechci!" protestovala jsem odhodlaně.
"To nebude tvá práce, postarám se o to já."
"Nemluvte, jako by to byla hotová věc, musí tu být přece ještě jiné řešení!"
"Pokud existuje, pak o něm nevím." Takže neexistuje. Chvíli jsem mlčela.
"Ví o tom?"
"Ne."
"Kdo mu to řekne?"
"Ty."
"Ne."
Tahle konverzace začínala být opravdu směšná. Ale dobře, pokud tu není nikdo jiný, kdo by se toho úkolu ujal...
"Zavedete mě tam?" Frigga se usmála, vstala a zavěsila se do mě. Pak mi před očima blesklo bílé světlo a najednou jsme stáli v podélné chodbě s akvárii ve zdech. Až na to, že to nebyla akvária, ale cely oddělené od zmiňované chodby průhlednou, nazlátlou bariérou. V jedné z nich jsem ho uviděla. Tázavě jsem se otočila ke královně a ta mým směrem mávla rukou.
Přemístilo mě to přímo k němu. Když jsem se znovu podívala, už tam nestála. Asi kvůli soukromí.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se váhavě po několika minutách ticha, kdy na mě jen zíral.
"Tělesně? Ano," odpověděl. Nevydržela jsem kolem horké kaše chodit dlouho.
"Chtějí, abychom se vzali."
"Cože?" No vida, nakonec se jeho reakce nelišila od té mé tak moc.
"Prý jestli si mě nevezmeš, tak umřu." Změřila jsem si ho pohledem. "Ale zase tak úžasný, abych bez tebe nepřežila, nejsi." Snažila jsem se odlehčit atmosféru, ale nějak mi to nešlo. Vypadal hluboce pohroužený do vlastních myšlenek. Něco si neslyšně mumlal.
"No jistě," pronesl nakonec tak, abych byla schopna ho slyšet.
"Co jistě?" nechápala jsem.
"Už několikrát v minulosti se to stalo. Zemřela by jsi, kdyby ses ode mě vzdálila na delší čas. To, že jsme jsme se viděli ve snech bylo jen připomínkou toho, že mezi sebou máme pouto." Má čelist musela v tom momentě zařinčet na podlaze asgardské hodovní síně, nacházející se v přízemí. Všechno to vlastně dávalo dokonalý smysl.
"Takže je to pravda? Musím si tě vzít?" Zamračil se.
"Nechceš," konstatoval prostě. Vyhnula jsem se jeho pohledu.
"Hele, včera jsem ti řekla co cítím. Včera. Nemyslíš, že je na svatbu trošku brzo?" Udělal pár kroků směrem ke mně a prsty mi pozvedl bradu.
"To chceš tak moc umřít?" zašeptal pobaveně. Udělala jsem na něj výmluvný obličej a ustoupila z jeho dosahu.
"Je sice od vás všech moc pěkné, že se staráte o to, jak to cítím já, ale co ty? Ty si mě snad chceš vzít?"
"Na Asgardu je svatba obvyklá po prvním polibku." Trochu jsem se zakymácela. "A my dva jsme se už nejenom líbali, takže je vcelku na místě."
"No tak fajn, ale pořád je to jen něco, co se od nás očekává. Já chci znát tvůj názor." Rozhodil rukama.
"Samozřejmě, že bych raději také počkal, ale nemůžu dovolit, abys zemřela." To je od něj milé. Sklopila jsem hlavu a pohled zabodla do země.
"Hele, jestli... jestli je to problém, vykašli se na to. Prostě mě pošli zpátky na zem a -"
"A nech mě umřít? To neudělám."
Chvilku jsem si pohrávala s představou být jeho manželka. Nepochybně by to mělo několik výhod, ale... nebyla jsem si nijak moc jistá tím, že bych si na to zvykla. Ačkoliv jsem ho milovala, nevěděla jsem, jestli by to vydrželo. Podívala jsem se na něj.
"Dej mi čas," řekla jsem. Přikývl.

_ - 0 - _

Nemohla jsem to udělat.
Ale ano, mohla.
Ne, nemohla.
V tu chvíli na tom byl kdejaký schizofrenik lépe než já. Vlastně to bylo dost smutné. Já, holka poblázněná do boha lstí a chaosu, a on, který... který se pořád sakra nevyjádřil. Což byl další ze zástupu rozumných důvodů, proč bych si ho neměla brát.
Vyrovnat se se smrtí... není to tak strašné. Frigga mi řekla, že smrt by byla bezbolestná, a když by byla bezbolestná, tak se přeci nemám čeho bát, ne? Ale problém tkvěl v tom, že jsem se bála. Jako malé děcko.
Vztekle jsem praštila do zdi a zakňučela bolestí, protože jsem na moment zapomněla, že stěny tu jsou ze skutečného kamene a ne té pozemské náhražky. Neměla jsem daleko k slzám. Všechno tohle... bylo to tak nefér! Nikdy jsem neudělala nic, čím bych si to zasloužila, tak proč já?
Navíc následek svého rozhodnutí nepocítím jen já, ale i Loki. A ať jsem se o něj chtěla přestat starat jakkoliv, vždycky se mé úvahy nakonec stočily k tomu, jak mu bude. Zatracená morálka!
Zhluboka jsem se nadechla a posadila se na kraj matrace. Zvážila jsem veškerá pro a proti. Nechtělo se mi do toho. Svou svatbu jsem chtěla mít jako z pohádky. Princ na bílém koni ke mně přijede, vysadí mě před sebe, vytáhne červenou sametovou krabičku a nasadí mi na prst nádherný diamantový prsten. Potom si oba vyznáme svou nehynoucí lásku a ztratíme se v západu slunce za poklidné melodie ptačího zpěvu.
Ne, tak fajn, to by bylo až nechutně disneyovské, ale... chtěla jsem si vzít někoho milého. Někoho laskavého, dobrosrdečného, obětavého, nesobeckého. Loki byl sice princ, ale tyhle vlastnosti bych z něj nedostala, ani kdybych ho ztřískala lopatou.
A pak tu byla naděje. Prostá naděje, že kdybych si ho vzala, možná by zmiňované povahové rysy vyklíčily. Pomalu, ale jistě, a pak bych... ne, nesmysl. Uvědomovala jsem si, že právě díky opaku těch ctností jsem se do něj zamilovala. A kdyby se změnil v druhého Thora... nestála bych o něj.
Zavřela jsem oči a zmučeně si připlácla ruce na obličej. Nechci umřít. Ne takhle mladá.

_ - 0 - _

Frigga se na mě povzbudivě usmála a pokynula k jeho cele. Tohle bylo tak neuvěřitelně ironické, že jsem si na chvíli pomyslela, že je to pravda. A ona byla.
"Rozhodla jsi se?" zeptal se Loki, jakmile jsem vstoupila dovnitř a královna zmizela. Propletla jsem si prsty na rukou a pozorně je sledovala.
"Ano."
"Jak?" Nezněl, jako kdyby mě odsuzoval. Dodalo mi to trochu ztracené odvahy
"Vezmu si tě."
Jako bych si do té doby ani neuvědomovala význam těch slov. Jejich tíha na mě dopadla, jakmile jsem dořekla poslední písmenko. Ostře jsem vydechla a objala si rukama břicho. Rozklepala se mi kolena a kdyby mě Loki nechytil za lokty, určitě bych spadla. Něco mi šeptal, ale neposlouchala jsem.
Největší vztek jsem měla ze vší té bezmoci. Kdyby mě nevdávat se za něj nestálo život, asi bych to neřešila tak moc jako teď. Ale já jsem si ho vzít musela, a jedině ta povinnost mi ničila iluze.
Objala jsem ho kolem pasu a zabořila si obličej do místa mezi jeho krkem a ramenem. Voněl. Hezky. Dokonale.
Nic jsme neříkali, protože žádná slova nemohla zmírnit dopad událostí, které se měly stát. A tak
jsem ho jen sevřela pevněji a přála si, abych tak mohla zůstat napořád.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chane Chane | Web | 12. února 2014 v 17:00 | Reagovat

Oh to bylo tak krásné. Loki zmlácený lopatou to ne to bychom mu neudělali. A nevím jak bych se rozhodla já takhle narychlo si zvolit jestli si ho vezmu nebo umřu. No v každém případě mě moc zajímá pokračování

2 Simona Gray Simona Gray | Web | 12. února 2014 v 18:12 | Reagovat

Och, chcem sa s ňou vymeniť....inak, dopredu ťa varujem, ak to nebude happy end, nájdem si ťa :D nechceš stretnúť malé čierne po tom, ako dočítalo jednu zo svojich milovaných fanfic a zistilo, že skončila smutne... :D

3 Veri Veri | E-mail | Web | 12. února 2014 v 19:55 | Reagovat

Moc povedené.... Slovní spojení "ztřískat lopatou" to dorazilo. (ale myslím to v dobrým) :D
Jsem zvědavá, jak dopadnou moje pokusy o psaní... :D
a asi bych si měla najít předchozí díly... :D

4 Fenris Myt Fenris Myt | Web | 14. února 2014 v 21:23 | Reagovat

Tak to jsem vůbec nečekala... teda, tím jsem nechtěla samozřejmě říct, že je to špatně, ale wow :D Je to skvělé, úžasné...
Na co si stežuje? Je princ jako z pohádky :D Já bych ho brala všema deseti :D

5 Lucy Lucy | E-mail | Web | 14. února 2014 v 21:37 | Reagovat

[1]:  Děkuji:) Samozřejmě, že ne, na to je až moc dokonalý:D Já bych měla jasno:D

[2]:  Já též:D Nesmím spoilerovat, ale můžu jen doufat, že si mě nenajdeš:D Já sama nevím, jak to skončí:D

[3]:  Užila jsem si psaní té scény:D Určitě dobře, chce to jen hodně cviku:D To by bylo fajn:DD

[4]:  Při psaní jsem šokovala samu sebe, to se musím přiznat:D Děkuju:) Nevím, Eve má pořád nějaký problém, on je doslova princ z pohádky:D Klidně všema dvaceti:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama