A já zůstanu | 10. Kapitola - Vzhůru do oblak

6. února 2014 v 18:19 | Lucy |  A já zůstanu
A máme tu slíbenou, jubilejní kapitolu! Yay!
A víte, co je nejlepší? Že mě tahle povídka pořád baví psát. Neberte to zle, ale mě psaní nějakého projektu vždycky přestalo bavit ještě před pátou kapitolou a z toho trilionu povídek, které jsem kdy rozdělala, jsem dokončila jen jednu. Tak doufejme, že tahle bude druhá.
Další čekejte klasicky v pondělí a co se týče téhle... obsah dle mě celkem ujde, ale s délkou bych to mohla nějak pořešit. No, teď už s tím nic neudělám, tak si užijte čtení a snad jsem tam nenechala moc chyb:)
Evelyn vysloví požadavek, který nemyslela tak úplně vážně, ale Loki ho vážně vzal.




Vlastně jsem si ani neuvědomila, že po opuštění koupelny jsem usnula v jeho náruči. Neuvědomila jsem si to do téhle chvíle, kdy jsem zjistila, že je natisklý na mých zádech, s rukou ochranitelsky položenou přes můj bok. S hrůzou jsem zjistila, že tu ruku svírám ve své. Proboha, jen ať nejsem nahá... ne, nebyla jsem nahá. Byla jsem oblečená v jeho košili, a teprve pod ní jsem byla nahá. No výborně.
Opatrně jsem se vymanila z přikrývek a jeho sevření, a odplížila se do kuchyně. Měla jsem neuvěřitelný hlad, a v lednici po našem odchodu zbylo jen pár lahví nějakého neidentifikovatelného nápoje, dvě jablka a o tom ostatním raději nebudu ani mluvit. Vzala jsem si jablko (díky bohu a uchovávací funkci lednic!) a napustila si sklenici vody. Jakmile jsem byla 'po snídani', vrátila jsem se po špičkách do pokoje, kde ještě spal Loki.
Pokusila jsem se z komody potichu vytáhnout nějaké oblečení, které by mi zakrývalo víc než zadní část těla, ale když se mi kolem pasu omotaly ruce a byla jsem pozpátku stržena na postel, bylo mi jasné, že se mi to nepovede.
"No tak, potřebuju se obléct," zaprotestovala jsem chabě, když mi hlavu položil na břicho. Navzdory tomu, co jsem řekla, jsem se mu začala bezmyšlenkovitě probírat vlasy.
"Mě se líbíš takhle," zauvažoval nahlas a začal mi na koleni malovat prstem kolečka. Lechtalo to.
"To mě sice těší, ale já bych si ráda vzala alespoň spodní prádlo," řekla jsem. S neochotným zamručením se převalil na záda a začal zírat do stropu. Já se zatím oblékla do čistého tílka a džín, které jsem tu po sobě našla. Tenkrát mi to oblečení vlastně Loki vykouzlil, nebo něco takového.
Před zrcadlem jsem se pak pokusila zkrotit své vlasy. Neúspěšně.
"Jsi krásná," poznamenal, jakoby mimochodem. Snažila jsem se v jeho slovech najít sebemenší stopu sarkasmu, ale jednoduše tam nebyla.
"Děkuju," řekla jsem nejistě a přehodila si vlasy přes jedno rameno. Zády jsem se opřela o stěnu. "Budeš dneska vstávat?" zeptala jsem se nakonec s úsměvem.
"Nejsem si jistý," našpulil přemítavě rty. Protočila jsem oči, celý on.
"Musím s tebou mluvit, budu dole," oznámila jsem mu nakonec a opustila místnost. V pár věcech jsem potřebovala mít jasno. Především v tom, jak to celé začalo. Ona ta snová, návštěvní záležitost totiž taky nebyla nijak obvyklá.
Hned, jakmile jsem dosedla na mě dobře známou, bílou pohovku, ozval se ten děsný zvuk doprovázený zeleným kouřem a Loki se objevil sedící na protějším křesle. V povzbuzujícím gestu rozpažil a kývl na mě hlavou.
"Hlavně si chci ujasnit to, jak jsme se vlastně... poznali." Ne, víc kýčovitě to říct nešlo. Přemýšlivě se zamračil.
"Jak jsem říkal, s největší pravděpodobností to bylo náhodné uvolnění mé magie, v druhé řadě je tu pak možnost nějakého spojení mezi námi dvěma. Víc se přikláním k té první možnosti."
"To je sice moc pěkné, ale mě by zajímalo, jak jsi na to přišel," řekla jsem mu podezřívavě. Nemusí ze mě dělat blbce, od toho tu nejsem. Nervózně se zavrtěl, a už jen to přitáhlo mou pozornost. On nebyl nikdy nervózní.
"Dedukcí?" zkusil to. Zavrtěla jsem hlavou.
"Fajn, řekněme, že jsem se tak trochu spojil se svou matkou a zeptal se," přiznal nakonec. Vykulila jsem na něj oči, jak mi všechny spojitosti secvakly v hlavě.
"Nechceš mi říct, že Thor nás našel kvůli tomu?"
"Částečně, ano." Ach bože, to je jako špatný sen. "No tak fajn, co jsi ještě zjistil?"
"Nic, neměl jsem dost času." Chvilku jsem mlčela a přemýšlela nad možnostmi. Moc jich nebylo.
"Nedělej to," vyrušil mě najednou. Zamračila jsem se.
"Co nemám dělat?"
"Nepřemýšlej nad tím, já to beru jako uzavřenou záležitost." Pokud to bylo vůbec možné, zamračila jsem se ještě víc.
"Ale já to tak brát nemůžu!" štěkla jsem. Uznávám, chovala jsem se trochu nepřiměřeně, ale bylo toho na mě zkrátka moc. Víc, než jsem byla schopna unést.
"Dobře, tak co chceš, abych dělal?!" oplatil mi můj kousavý tón. Neposlouchalo se to hezky. A ruply mi nervy.
"Proboha, já nevím! Udělej cokoliv, hledej v knížkách, na internetu, použij ty svoje čáry máry, vezmi mě za svou matkou, nebo se ještě někoho zeptej, ale udělej něco!" To, že křičím jsem si uvědomila, až když jsem se prudce nadechla. Kyslík, zrádná to věc. Najednou se jeho výraz změnil. Jako by ho něco napadlo. Něco brilantního.
"Co?" zeptala jsem se zmateně.
"Tak dobře," odpověděl neurčitě, natáhl se ke mně, popadl mě za ruku a vyvlekl na tu samou terasu, kde mě před několika dny nechal.
"Děsíš mě," přiznala jsem mu a vytrhla se z jeho sevření. Ta tam byla odhodlaná náklonnost, kterou jsem k němu cítila předchozí večer ve vaně. Podíval se na mě s blýskajícíma se očima.
"Chtěla jsi odpovědi? Ano, a dokonce jsi mi navrhla způsob, jakým je získat." Pořád jsem nechápala, o čem to mluvil, takže jsem se i nadále tvářila jako svěřenec ústavu pro mentálně postižené. "Protože bych lhal, kdybych řekl, že mě to propojení nezajímá. Takže navštívíme mou rodinu." A teď se mechanická kolečka v mé hlavě zasekla. Protože jsem pochopila. Ustoupila jsem o dva kroky dozadu, s rukama zvednutýma v obranném gestu.
"Loki, to byl jenom řečnický obrat a -" Za jednu zdvihlou paži si mě přitáhl k tělu a svou vlastní mě objal kolem pasu. "Co to děláš?" zeptala jsem se, zoufale se snažíc nedotknout se ho. Ušklíbl se, když si všiml mých marných snah. Neodpověděl. Zaklonil hlavu a podíval se přímo na nebe.
"Heimdalle!" zakřičel. Málem jsem ohluchla. Ne, nemůže přece myslet... Nebe nad námi podezřele ztemnělo, mraky se nakupily na sebe a vytvořily mezi sebou zvláštní vír. A pak se spustilo něco, nápadně podobné duhovému dešti, já zabořila obličej do Lokiho košile, obtočila jsem ruce kolem něj a málem i nohy. Nekřičela jsem, ale cítila jsem silný proud větru, slyšela jsem hlasité svištění a snažila jsem se nepouštět.
A pak to skončilo. Znovu jsem stála oběma nohama na zemi a tázavě povolila svůj stisk. Loki mě pustil, a to pro mě bylo dostatečným znamením souhlasu. Když jsem poprvé otevřela oči, musela jsem je zase zavřít, protože jsem byla téměř oslepena leskem takového množství zlata. Ta kupole ve které jsme přistáli byla totiž celá ze zlata. Celá. Až na toho muže, který stál uprostřed, v ruce obrovský, děsivě vyhlížející meč. Křečovitě jsem sevřela Lokiho dlaň a trochu se k němu naklonila.
"Nepřivedl jsi mě sem, abys mě nechal popravit, že ne?" Mlčel. "Řekni ne, prosím," zakňourala jsem a dloubla ho loktem do žeber, když se uchechtl. Nevím, co je tak zábavné na představě mé popravy.
"Ne. Přivedl jsem tě, aby jsi si promluvila s mou matkou." Zamračila jsem se.
"Není na představování rodičů trochu brzo?" poznamenala jsem sarkasticky a přešlápla. Vyrušil nás ten děsivý muž.
"Všeotec poslal pro stráž." Jeho hlas zněl neuvěřitelně vyrovnaně a byl opravdu hrozivý. Naskočila mi husí kůže, i když skoro nepohnul svalem.
"To je jisté," opáčil Loki a já se na něj s nepochopením otočila.
"To tady budu sama?" Úkosem se na mě podíval.
"Čekala jsi, že mě tu nechají volně pobíhat?"
"Tak proč jsi nás sem bral?" sykla jsem, snažíc se být potichu. Z Heimdallova (nejspíš) obličeje jsem nevyčetla jedinou známku toho, že by si nás všímal. Loki se usmál a jednu ruku položil na mou tvář.
"Protože jsem si uvědomil, že si tu budu taky muset něco zařídit."
"Z vězení se ti to bude určitě zařizovat dobře," namítla jsem ironicky. Má druhá tvář. Jeho druhá dlaň. Chtěla jsem ho políbit.
"Máš o mě strach?" zeptal se pobaveně.
"Co? Ne, jistěže ne," ujišťovala jsem ho překotně. Stačil jeho jediný pohled, a bylo mi jasné, že mou chybou obranu prokoukl. Jak jinak. "No fajn, mám o tebe strach. Víš, normálně si lidi, ke kterým nic necítím, nepouštím do postele," vysvětlila jsem. Jeho obličejem se mihlo překvapení a trochu nedůvěry.
"Co ke mně cítíš?"
"Já jsem přece... nic! Nic," zakoktala jsem se. Jedna jeho ruka sjela na můj krk, přímo nad tepnu. Chvilku byl zticha.
"Lžeš," konstatoval pak prostě. "Řekni mi pravdu." Nechtěla jsem mu odpovědět. Chtěla jsem ho políbit. Pořád.
"Já..." Nepovídalo se to lehce, nikdy jsem ta slova nikomu neřekla. "Já tě miluju."
Neodpověděl mi, a to mě znejistilo. Obemknula jsem jeho zápěstí prsty a chtěla stáhnout jeho ruce dolů, pak poníženě požádat o návrat na zemi, s odhodláním se zahrabat mezi přikrývky a už nikdy nevylézt. Ale on si můj obličej prudce přitáhl ke svému a políbil mě. Úlevně jsem vydechla a snažila se nevnímat Heimdalla, který zcela jistě vnímal každý náš počin. Vlastně jsem se ani moc snažit nemusela, vzhledem k tomu, že mlčel.
Když mě Loki rukama kolem méhu pasu zvedl o několik centimetrů výš, musela jsem se chytit jeho krku a ramen. A pak jsem zaslechla ránu. V okamžiku mě od něj někdo odtrhl a jeho samotného vlekli pryč. Byla to již zmiňovaná stráž.
"Loki!" křikla jsem bezmocně, když mě jediný strážný táhl za tou kupou, která zajala jeho. Neotočil se. Nemohl. Ani jsem se nemusela snažit o vyproštění, protože jsem věděla, že by se mi to nepovedlo, tak jak tak.
Pod nohama jsem měla podivný, duhově se blýskající most, vypadající trochu jako sklo. A před sebou... před sebou jsem viděla brány. Zlaté brány. A za nimi tu největší stavbu, jakou jsem kdy měla možnost vidět. Zlatou stavbu.
Asgard.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Simona Gray Simona Gray | Web | 6. února 2014 v 21:23 | Reagovat

Och...aj ja sa chcem tak zobudiť...Loki je úžasný :D :D

2 Chane Chane | Web | 6. února 2014 v 21:37 | Reagovat

Wow tak to mě uchvátilo a napnulo jako strunu. Nemohu se dočkat další části

3 Lucy Lucy | E-mail | Web | 7. února 2014 v 15:36 | Reagovat

[1]:  Já též:D Vždy a všude:D

[2]:  Za to jsem ráda:) Musím vás napínat, abych podnítila reakci!:D

4 Maggi Maggi | Web | 9. února 2014 v 18:48 | Reagovat

Páni, to bylo něco úžasného, úžasného, úžasného! Aaaaaaaa! :D :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama