A já zůstanu | 5. Kapitola - Dobrou noc

17. ledna 2014 v 20:02 | Lucy |  A já zůstanu
Ano, další kapitola, o den později než původně měla být. Pravda je taková, že celý týden jsme buď psali velké testy, a nebo nás zkoušeli, a jelikož je před pololetím, musela jsem se doslova ponořit do učení. Bohužel už nezabráním trojce z matiky, ale z fyziky to ještě zvládnu, takže budu v ponděli u tabule. Proto se šestá kapitola odkládá až na úterý, jinak bych to nestíhala. Pokud by se to i tak nějak zpozdilo, prosím omluvte mě, ale vážně je toho hodně. Od úterka nicméně makám a blog zanedbávat nebudu.
Taky bych chtěla poděkovat všem, kteří na tuhle stránku chodíte, opravdu to pro mě hodně znamená, mám vás všechny strašně ráda, a jsem ráda za vaši podporu. Nicméně...
Eve se nudí, Loki provozuje pochybnou meditaci a noční můry jsou alespoň k něčemu dobré. Dobrou noc.




Nevěděla jsem, co mám dělat. Ano, zkrátka jsem se nudila a kolem nebyla žádná činnost, kterou bych se mohla zabavit. A tak jsem si v hlavě přehrávala události předešlého dne. Na památku mi zůstaly lehké podlitiny na ramenou (a to jsem si myslela, jak rychle nezmizí) a otisk Lokiho zubů na krku. Mimoděk jsem po tom místě přejela bříšky prstů a cukla sebou.
Nevím, proč to nemohl předstírat, proč se do toho musel tak ponořit. Aby to působilo uvěřitelně? To určitě. On měl rád hry, a já jsem pro něj byla jen novou hračkou, proto si se mnou jen tak hrál.
Dveře se rozletěly (nebyly zamčené?!) a v nich stanuli dva strážní.
"Máte se okamžitě dostavit u šéfa," vybafnul na mě jeden a postrčil mě ven ze dveří. Kličkovala jsem tak, jak jsem si to zapamatovala a na druhý pokus se mi povedlo najít dveře do Lokiho pokoje. Nakonec možná přeci jen jsem génius. Bez klepání jsem vrazila dovnitř.
"Co se děje?" zeptala jsem se, jakmile jsem ho uviděla s nějakým kufříkem v ruce, oblečeného na ven. Takže nějaký drahý smoking.
"Musíme pryč," odsekl stroze.
"Proč?" nechápala jsem, pořád stojíc ve dveřích. Tohle začínalo být divné.
"Myslím, že S.H.I.E.L.D. začíná tušit, kde jsme. Dneska jsem viděl jejich vrtulník nad městem kus odsud."
"To máš tak dobrý dioptrie?" zeptala jsem se sarkasticky a přidala výmluvný ksichtík. Nicméně, má snaha zůstala neoceněna. Věnoval mi pohled, který mi dal jasně najevo, co si o mě myslí a začal se hrabat mezi věcmi v zásuvce vedle nočního stolku.
"Mám v okolí několika mil senzory. Musíme pryč," zopakoval společně s novou informací. Tak senzory, jo? "Promiň," dodal pak, jakoby mimochodem. Zamračila jsem se.
"Co přesně?" opáčila jsem. Zdálo se mi to, nebo se v poslední době moc omlouval? Nepodobalo se mu to.
"Tohle," řekl, v blesku ke mně přiskočil, vytáhl něco z náprsní kapsy saka, já ucítila píchnutí v krku a pak jsem se složila přímo do jeho čekajících paží. Potom se mi před očima rozlila temnota.
Parchant.

_ - 0 - _

Probudil mě zvuk proudící vody.
Pomalu jsem otevřela oči a posadila se na... na tom něčem, na čem jsem před chvílí ležela. Po chvilce jsem zjistila, že to byla bílá, kožená pohovka ve velice prostorném obýváku. Plovoucí podlaha ze světlých parket, moderní, povětšinou z bílého dřeva, nebo skleněný, nábytek a spousta abstraktních obrazů, které mohly stát tak desetkrát víc než trojnásobek mého nájmu.
Okamžitě jsem si uvědomila, co Loki udělal a v ten moment mě zachvátil takový vztek, že jsem se třásla po celém těle. Vymrštila jsem se z pohovky a když jsem se zbavila krátkého zamotání hlavy, napochodovala jsem přímo za zvukem vody. Dveře do té místnosti byly otevřené dokořán a já bez rozmýšlení vešla.
"Jak si to představ - uh... sakra... promiň!" vykoktala jsem zbytek méně nebojácně a otočila se zpátky ke dveřím, s oběma rukama před obličejem. Loki stál u umyvadla, kolem boků jen ručník a pořád pokrytý lesklými kapičkami vody. To bylo velmi... znepokojivé zjevení. Ale asi jsme si byli kvit, protože on mě taky viděl v ručníku.
"Příště klepej, co kdybych byl nahý?" řekl s hlasem podbarveným pobavením. To mi dodalo odvahu a já se na něj znovu otočila. Chyba. Pohled mi hltavě klouzal po odhalené kůži a já nemohla udělat nic, čím bych se obrnila. Všechna slova se mi rázem vypařila z hlavy a mozek mi vypověděl službu. No to je skvělé.
"Něco tě zaujalo?" zeptal se posměšně a rozpřáhl paže. Zamračila jsem se a vrátila se k jeho obličeji.
"Jo, tvoje nekonečná namyšlenost. Skončils tu?"
"S čímpak?" zašklebil se.
"Jdi se léčit," doporučila jsem mu a vyšla z koupelny. Vydechla jsem a zavřela oči, ale má úleva netrvala dlouho. S roztomilým 'puf' se přede mnou zjevil zelený obláček kouře a společně s ním i Loki. Ten ovšem nebyl tak roztomilý. Ten byl až nebezpečně sexy. Ehm, pardon, chtěla jsem říct děsivý, až jsem se klepala strachy. Vlastně to nebylo strachy. Stál moc blízko.
"Věřím, že o to se postaráš ty," pronesl hlasitým šeptem a věnoval mi jeden z jeho vzácných, tajemných úsměvů.
"Nejsem žádná doktorka," vydechla jsem s potlačovaným zamračením.
"Vyléčíš mě jinak," řekl a naklonil se nade mnou, jako by mě chtěl políbit, nebo obejmout, nebo mi poskytnout jiné něžné gesto. Bezděky jsem zavřela oči a pak se to 'puf' ozvalo zase. Nikdy neznělo protivněji.
Domyslela jsem si, že je zpátky v koupelně, ale tak nějak jsem teď nevěděla co dělat. Přešla jsem k oknu a vyhlédla ven. Všechno, co jsem viděla, byly stromy a nějaká louka. Postavit vilu uprostřed ničeho mi nepřišlo zrovna logické... ale co. Ostatně, Lokiho vkus mi byl stále záhadou, a pochybovala jsem, že ji někdy vyřeším.
Postupně jsem si prohlédla celý dům a objevila dva počítače a jeden notebook. Obojí bez připojení na internet a telefon v patře byl odpojený ze sítě. Musela jsem uznat, že uměl použít mozek. Bohužel, pořád jsem si nenašla žádnou činnost, kterou bych zaplnila volný čas. Do té doby než jsem našla knihovnu. Byla to velká místnost, jako jediná s těžkopádnými, vysokými policemi a starým vybavením. Líbila se mi víc, než ostatní pokoje a tak jsem namátkou vytáhla jednu knihu a s překvapením zjistila, že je to Jane Austenová. Copak se dal Loki na romantickou dráhu? Ta myšlenka mi povytáhla koutky úst o trochu výš. Loki byl všechno, ale ne romantik.
Romance, nebo ne, začetla jsem se a v průběhu toho jsem se posadila na staré, rozvrzané křeslo. Nevím, jak dlouhou dobu jsem tam strávila, ale když jsem se konečně vytrhla ze svých myšlenek, venku už byla tma. Krátce jsem se podivila nad tím, že mě odtud Loki ještě nevynesl v zubech a vylezla z knihovny. Nikde nikdo. Tak tady si stráže nepěstuje? Zajímavé...
Našla jsem ho v obýváku, seděl na té samé pohovce, na které jsem se předtím vzbudila. Měl zavřené oči a na tváři výraz hlubokého soustředění. Bylo by opravdu vtipné ho teď nějak vylekat (ale pak by se bavil on), jenže jsem to neudělala. Vypadal neuvěřitelně klidně, skoro nevinně. V tu chvíli mi bylo vážně líto, že to není pravda.
Naklonila jsem hlavu na stranu a krátký okamžik jsem ho pozorovala. Občas mu v obličeji cukl nějaký drobný nerv, ale kdybych nedávala takový pozor, nepostřehla bych to. Nakonec jsem se k Lokimu připlížila a klekla si před něj. Když jsem zvedla hlavu, mohla jsem vidět lehké chvění jeho řas, než otevřel oči. Nevypadal moc překvapeně, ale když mě zahlédl tam tak odevzdaně klečet, trochu mu změkl pohled.
"Baf," pronesla jsem tiše s pousmáním.
"Slyšel jsem tě," namítl a trochu se zamračil.
"To je fuk," opáčila jsem. Dívali jsme se na sebe, a když to začalo být divné, decentně jsem si odkašlala a zvedla se. Abych zabavila ruce, začala jsem si oprašovat kolena.
"Neřekneš mi, kde jsme?" zeptala jsem se. Předem jsem znala odpověď na svou otázku. Ani jsem si nemusela prohlížet jeho výraz, abych věděla, že se tváří zlomyslně. Nebo spokojený sám se sebou. Alespoň někdo z nás.
"Ne."
"Je to daleko od Londýna?"
"Ano."
"Hodně?"
"Ano."
"Umíš poskládat víc slov do jedné věty?" A zase si hraju s ohněm. Jak prozřetelné. Ale povahové rysy se nedají překreslit, život mi jaksi nedal k dispozici gumu, ani tužku.
"Ne." Tak vida, přece jen má víc sebeovládání, než jsem myslela! Kdybych byla jím, tak už se zabiju. Jako... sebe, ne jeho... no, to je fuk.
"Skvělé," řekla jsem a otočila se směrem ke schodům. Dřív, než jsem mu stačila utéct, ještě mě zastavil.
"Víš kde máš pokoj?"
"Ne...?" Žádnou takovou místnost jsem nenašla.
"První patro, třetí dveře nalevo. Koupelna patří k tomu."
"Díky."
A když jsem vyšlapala schodiště, opravdu jsem zmiňovaný pokoj našla. Vešla jsem dovnitř a v ten moment by můj výraz probudil nějakou emoci i v tibetštích mniších. Pravděpodobně by se dali na útěk se zoufalým (nevyrovnaným) křikem, protože by si mysleli, že je chce sežrat ten jejich drak. Ano, tak moc mi klesla čelist, že bych se nedivila, kdyby to do mě napálili piloti vesmírné lodi s myšlenkou, že míří do černé díry.
V životě jsem neviděla pohromadě tolik luxusu. Pokoj byl obrovský, a vévodila mu postel snad pro tři lidi, s nadýchanými přikrývkami a zdobenými polštáři. Veškeré bílé skříňky měly křišťálová madla a stříbrné lemování a ani bych se nedivila, kdyby obojí bylo pravé. Ve zdi naproti posteli byla zabudovaná plazmová televize, a vedle ní se nacházely další dveře. Naproti nim ještě jedny. Na zemi se rozprostíral krémový, huňatý koberec, který jsem vždycky chtěla, ale nechtěl se mi luxovat a na něm si vesele trůnil mramorový stolek. Tohle všechno ještě doplňovaly květiny, sošky a obrazy malované na skle.
Jedny ze dveří vedly do směšně velkého (a plného) šatníku a ty druhé do koupelny, kterou raději nebudu popisovat. Zmíním jen bílé, nahřívané osušky a ručníky, mramorové umyvadlo a vanu a otevřenou sprchu. Takové ty běžné záležitosti, které si může dovolit i spodina.
S vděkem v srdci jsem se osprchovala a použila minimálně tři z luxusních produktů, které se mi nabízely. Obalená v osušce jsem pak z šatníku vybrala jedno z nejhezčích pyžam (černé bavlněné šortky a zelené tílko s nějakým mě neznámým motivem a ano, většina oblečení byla v těchto dvou barvách) a převlékla se. Rázem mě přepadl pocit, že konečně vypadám jako slušný člověk, a s tou myšlenkou jsem zapadla do měkkých polštářů.

_ - 0 - _

Nevěděla jsem, jestli je to sen, nebo skutečnost.
Před něčím jsem utíkala, a to něco mě chtělo zabít, nebo mi udělat něco mnohem horšího. Byla jsem vyděšená k smrti, a začínaly mi docházet síly. Snažila jsem se nepoddat únavě a hnala jsem se dál. Jediné, čeho jsem si všimla, bylo to, že běžím po silnici. Kolem jsou stromy a tma, kterou jen občas prořízne jasné světlo lampy. Slyším, jak mě dohání a nemám daleko k slzám. Pak mě něco popadne za rameno a já se tu věc pokusím setřást, poškrábat, nějak jí ublížit. Křičela jsem.
Párkrát jsem zamrkala do noci a rozeznala Lokiho obličej, kousek od mého. Mel ruku položenou na mém rameni, a já si uvědomila, že jsem drásala jeho kůži. S hrůzou jsem si prohlédla jeho paži a zhrozila se, jakmile jsem zahlédla jasně rudou barvu. Naštěstí to nebylo do krve, ale i tak to nevypadalo moc hezky.
"Já... já se strašně omlouvám," vykoktala jsem a okamžitě ho pustila.
"Křičela jsi, stalo se něco?" zeptal se, jako by si vůbec nevšiml svého zranění. Možná by na světle nevypadalo tak ošklivě, ale teď byla tma a já se zrovna probudila z otřesné noční můry. Takže v podstatě ideální stav.
"Ne... jen sen. Ta ruka -," začala jsem.
"V tom případě půjdu," přerušil mě a zvedl se z postele, u které jsem si ani nevšimla, že na ní sedí. Předně, opravdu nevím, co mě to popadlo. Nevím, jestli mě k tomu navedla nějaká vyšší síla, nebo jestli se mi zatměl mozek, nebo to bylo způsobené nedostatkem spánku, ze kterého jsem byla tak hrubě vytržena, ale... nejspíš mi nikdy nikdo nevysvětlí mé následující činy.
"Zůstaň," řekla jsem, a ano, dokonce to i znělo tak hloupě, jak to vypadalo. Překvapeně se otočil a ve tmě mě probodl pohledem. Naskočila mi husí kůže, i když jsem neviděla přesné obrysy jeho obličeje. A pak udělal věc, při které by mě nikdy nenapadlo, že ji udělá. Beze slova si lehl vedle mě a mlčel. Chvilku jsem dělala to samé, potom jsem to nevydržela, přehodila jsem přes něj deku a zase znehybněla. Ticho se opakovalo. Propletla jsem si s ním prsty. Ticho. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník, a bylo podivně uklidňující, slyšet jeho pravidelně bijící srdce. Ticho. Jednou paží mě objal kolem ramen. Okamžitě jsem mu odpustila injekci do krku.
"Dobrou noc," promluvila jsem do temnoty.
"Dobrou noc," zašeptal. Klidně jsem oddechovala, se stále otevřenýma očima. Nechtěla jsem spát, měla jsem pocit, že by se dostavila další noční můra. "Spi," zamumlal po chvilce.
"Nemůžu. Mám strach," odpověděla jsem, také šeptem. Připadala jsem si hloupě.
"Jsem přímo tady."
Po zbytek noci, už se žádná noční můra neobjevila.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snow Snow | E-mail | Web | 17. ledna 2014 v 20:40 | Reagovat

OMG!!!
Tak za 1. v každý kapitole mě překvapíš - nebo spíš Loki, tím, jak se chová, to prostě neni možný...
Za 2. To do úterý rozhodně nevydržím, nebo možná jo, ale bude to skoro na sebevraždu.
A za 3. podle mě je Evelyn docela dobrá, že si lehla do postele s Lokim...

2 Clarissa Clarissa | Web | 17. ledna 2014 v 20:41 | Reagovat

Jasně... komentář... nejdřív ale musím vstřebat představu, jak si Loki lebedí v křesílku a čte takovou Pýchu a předsudek :D ... bože, měla bych se léčit...
Taky problém s matikou? Jo, holka, nejsi sama. Matiku jsem dneska dotáhla na dvojku, fyziku včera, ale od trojky z němčiny mě asi nic nezachrání... příšerný jazyk toto...ehh... táta mě zabije...
Krásná kapitola! :)

3 Chane Chane | Web | 17. ledna 2014 v 23:56 | Reagovat

Jsem tak nadšená že to ani vyjádřit nejde. 1. nedivím se ti ty testy ve škole jsou otřesný 2. překvapila jsi mě opět, vždy vymyslíš něco nečekaného 3. nemohu se dočkat toho jak to bude dál 4. Loki je ták roztomilý i když je krutý a nedostupný 5. být Evelin bojím se být s Lokim v tomhle podání v jedné posteli
prostě úžasná kapitola do úterka asi nevydržím

4 Maggi Maggi | Web | 18. ledna 2014 v 13:08 | Reagovat

Ano, je to parchant! Parchant! Parchant! Parchant! (neskutečně úžasnej parchant.)
To ticho bylo úžasné. :3 (zase úžasné?)
Běda mu! Jestli po tomhle Loki Evelyn něco udělá! :D Ale Eve by se mu mohla pomstít, i když mu teď všechno v podstatě odpustila. :D
Já chci Lokiho do postele! O.O
Ale jen tak, prostě si vedle něj lehnout.. Ach bože, proč je ta realita ta krutá? Zajímavé, ještě před chvílí jsem s tím byla smířená. :D
Teda obdivuji tě. Mít fyziku lepší než matiku? Já se "proslavila" tím, že jsem propadala z fyziky. :D

5 Lucy Lucy | E-mail | Web | 18. ledna 2014 v 19:55 | Reagovat

[1]:  Ráda překvapuju:D Se sebevraždou ti pomůžu, můžeme z toho okna skočit spolu:D Evelyn je prý skvělá (kdybych teď nenapsala co mi tu diktuje, asi by mě zastřelila:D).

[2]:  My všichni bychom se měli léčit, hlavně Hiddlestonerky:D  Ano, ta představa mě taky napadla, následoval pětiminutový záchvat smíchu:D  Němčinu jsem si včera vytáhla na jedničku (musela jsem si zapamatovat mnou, nebo spíš Googlem, vymyšlený text) ale matiku už nezachráním:)

[3]:  Jé, tak to mám radost:D Testy jsou to největší zlo, jaké kdy existovalo, kromě reality ovšem:) Jsem prostě takový malý dáreček:D Evelyn je holka statečná, jednoho náladového chlapa se nelekne:D Bohužel, dřív to asi nepůjde:)

[4]:  Moje řeč, ale proto ho miluju:) Ticho je někdy lepší než tisíc slov... Bože, sním jak reklama na Raffaelo:D To se ještě uvidí, Loki je koneckonců Loki, a Eve je Eve. Je to jako postavit proti sobě dva berany:D Loki do postele pro každého zdarma!:) Nenávidím realitu víc než cokoliv jiného:) Ach, děkuju, ale trojka je trojka. Zatím:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama