A já zůstanu | 4. Kapitola - Omlouvám se

13. ledna 2014 v 5:21 | Lucy |  A já zůstanu
Ano, po čtyřech dnech opět kapitola, já vím jak skáčete radostí! Nevím, co říct, možná jen to, že další by mohla být hotová do čtvrtka. A kdyby se vám na této kapitole něco nezdálo... nebojte se, vím co dělám a ačkoli to tak nevypadá, opravdu jsou tam jisté scény odůvodněně.
Evelyn vyrazila s Lokim na 'výlet', ale ne vše jde podle plánu. Řekněme, že nesouhlasí s jistými metodami. Ona je dotčená a on na pomyslné psychické hranici. Vyberte si.




Všechno bylo přesně tak, jak mi Loki popsal. Přidělili mi pěkný pokoj (zamkl mě tam), mohla jsem se osprchovat, najíst a pak jsem na posteli našla šaty. Proč mě nepřekvapilo, když byly v Lokiho oblíbených barvách? Vyrobené z černé elastické látky, na krátkém živůtku zlatý zip a sukně postupně přecházela do průhledného, nevrstveného tylu, na široká ramínka a s černými botami na nemožně vysokém podpatku. Kupodivu vše v mojí velikosti.
Nevěděla jsem, na jaký 'výlet' se to chystáme, ale pro jistotu jsem použila i kulmu pověšenou v koupelně na háčku. A... byl to opravdu velmi příjemný pocit zase jednou vonět jako exotické ovoce.
Když jsem pak nachystaná stála před zrcadlem, musela jsem uznat, že nevypadám zrovna nejhůř. Veškerá kosmetika kterou jsem našla nevyhovovala tomu, čeho jsem chtěla dosáhnout, ale balzám na rty, působící jako lesk, černé oční linky a řasenka celkový dojem zachránily.
Ozvalo se zaklepání na dveře a aniž bych někoho pozvala dovnitř, po zarachocení klíče v zámku vešel Loki. Když mě uviděl, na jeho tváři se nepohnul jediný nerv, jako by ani nevzal na vědomí mou proměnu o tři sta šedesát stupňů.
"Výborně, můžeme jít," prohlásil netečně a vyšel zase ven. Ode mě se nejspíš očekávalo, abych ho následovala a tohle očekávání jsem taky splnila. Stráže jako by najednou zmizely. Na chodbě kromě nás dvou nebylo stopy po lidské duši.
Dostali jsme se až ke vchodovým dveřím, a když jsme vyšli, na příjezdové cestě před domem stála černá limuzína. Aniž by mi nabídl rámě (to by přece bylo moc zdvořilé, že?), nastoupili jsme a auto se rozjelo. Mlčet jsem nicméně vydržela jen chvíli.
"Loki, co máš vlastně v plánu?" Odpovědí mi byl tajemný úsměv.
"Jak jsem řekl, chtěl jsem si jen promluvit."
"A kvůli tomu jsi zařídil tohle všechno? Vojáci? Luxusní barák? Únos? Já nejsem tak pitomá."
"Vím že nejsi. Řekněme, že mám své důvody, a ty znát nepotřebuješ, věř mi." A od té chvíle jsem raději zůstala zticha a koukala se z okýnka. Byla jsem vyčerpaná, chtělo se mi spát, ale žilami mi proudilo něco, co tu únavu přebíjelo. Nepoznávala jsem budovy kolem sebe a znervózňovalo mě to. Navíc byla venku tma.
"V jaké zemi jsme?" promluvila jsem znovu. Chvilku váhal.
"Jsme v Anglii." Vlastně by mě ten fakt měl šokovat, ale... zkrátka už mě teď mohlo překvapit máloco. A tak jsem se dál koukala z okna.
Po zhruba půl hodině jízdy limuzína zastavila a my vystoupili před opravdu staře vypadající, ale pořád honosnou budovou. Byla to městská galerie. Londýnská galerie, jak jsem si přečetla na ceduli a dnes večer se tam konala nějaká společenská akce. A společenská akce v Londýnské galerii se rovná celebrity a občerstvení zdarma. Už se mi to nezdálo, jako tak špatný nápad.
Loki mi pořád nenabídl ruku, abychom vypadali jako pár, určitě je to méně podezřelé, než dva lidé, kteří jsou oblečeni ve stejných barvách, ale chovají se, jako by se neznali.
Uvnitř se to jen hemžilo lidmi, šaty, které na sobě měly ženy se třpytily tak, až jsem se v tom zmatku přestávala orientovat a pikolíci lítali sem a tam, málem jsem se o ně přerazila. A to byl ten moment, kdy si Loki všiml mého zoufalství, a konečně si nechal omotat mou ruku kolem jeho předloktí. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to nedodalo alespoň symbolický pocit bezpečí.
"Co tu vlastně děláme?" zašeptala jsem směrem k němu.
"Snažím se najít starého známého. Dnes v noci by tu měl být." Ať to byl jakýkoliv starý známý, byla jsem si vcelku jistá, že já ho znát nechci.
"A k tomu potřebuješ mě?" V mém hlase zazněl podrážděný tón. Divila jsem se, že se tam neobjevil už dřív.
"Ano, má drahá, k tomu potřebuji tebe," řekl a otočil na mě svůj pěkný obličejík s přesladkým úsměvem. Jako by mě polili kyselinou. A tak jsem raději opět zmlkla.
Celý večer jsem za jeho rukou vlála jako papírový drak, mluvil se spoustou lidí, a většinou jsem nerozuměla ničemu, o čem si povídali. Kéž bych se na střední víc věnovala cizím jazykům a míň klukům... Nervózně jsem se rozhlédla kolem, a napřímila se v zádech, jakmile jsem si všimla cizího pohledu. Loki konečně dokonverzoval a obrátil se ke mně, aby mi něco řekl. Místo toho ale pusu zase sklapl a zadíval se někam za má záda.
"Co se -," nadechla jsem se a chtěla se tam taky podívat, ale chytil mě za ramena a prudce mě otočil čelem k němu. Měla jsem v úmyslu tu větu dopovědět, opravdu, věřte mi.
Políbil mě a položil mi ruce kolem pasu, aby si mě přitáhl blíž. Položila jsem mu ruce na hruď v jasném (naprosto očividně) úmyslu ho odstrčit a seřvat na tři doby. Co si to dovoluje?! Nicméně... neudělala jsem to. Můžete to přičítat mému strachu, že by mě pak zabil, nebo obavám, že by se mi to ani nepovedlo, nebo... nebo tomu, že se mi to v podstatě líbilo. A tak jsem ruce posunula výš a objala ho kolem krku. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych tak vysoko vůbec dosáhla.
Nakonec se odtáhl na šířku dlaně, ale jeho ruce pořád zůstávaly tam, kde byly.
"Chovej se, jako by to bylo naprosto normální, a nedívej se kolem sebe," zašeptal, a teprve teď jsem v jeho rysech rozpoznala ostražitost a napětí. Nevěděla jsem co se děje. Popadl mě za ruku a odtáhl do jiné místnosti. Bylo tu ztlumené, načervenalé světlo, plno kouře a opravdové minimum lidí. Cítila jsem cigarety. Kuřácký salonek, rozhodně.
Zamířili jsme k nejtemnějšímu koutu, kde mě přirazil ke zdi a znovu políbil. Chvilku jsem nic nedělala, protože jsem si nebyla jistá, jestli myslel svá předchozí slova opravdu vážně, ale když mě lehce kousl do spodního rtu a levou rukou sjel k okraji šatů, aby si mou nohu položil kolem boků, začala jsem spolupracovat. Ovšemže velmi neochotně a s výčitkami svědomí.
Políbila jsem ho nazpět a dlaněmi mapovala košili pod černým sakem, zatímco jeho pravá ruka mi přejížděla po krku. Matně jsem zaslechla zvuk otevíraných dveří, když rty sjel na mé hrdlo a políbil jednu jím způsobenou modřinu, se kterou jsem si dala takovou práci ji zapudrovat. Krátký okamžik rty klouzal po kůži, která se tam nacházela a pak... pak mě kousl. Ne tak, aby ji prokousl, ale dost na to, aby mi to nahnalo krev do tváří a zrychlilo dech.
S dalším klapnutím dveří byly jeho zuby, rty... a vlastně on celý, pryč. Rozčarovaně jsem otevřela oči, abych našla jen prázdný zakouřený prostor před sebou a Lokiho nikde. Ve vyšším patře se ozval výstřel. Několik výstřelů, křik a dupot lidí. Zmatená jsem vyklopýtala do hlavního sálu a propletla se davem prchajících a křičících lidí ven, na čerstvý vzduch. Trochu jsem přioslepla, když jsem se omylem podívala přímo do žárovky elektrické lampy, o to pak bylo těžší mezi změtí těl najít jedno alespoň trochu povědomé. Ale povedlo se.
Loki se dlouhými, jistými kroky blížil k limuzíně, tak jsem trochu popoběhla, abych ho stihla. Položila jsem mu ruku na rameno, načež se na mě podíval.
"Měla bys jít, je to šance."
"Teď mě necháš jít? Samotnou v cizí zemi? No ty jsi teda gentleman. Navíc, nechtěls náhodou hledat nějakýho kámoše?!" štěkla jsem, teď už opravdu podrážděná a až moc unavená na to, abych přemýšlela. Konečně se naplno otočil, ale nejspíš to nebyl důvod k radosti, protože se mu vztekem blýsklo v očích. Chytil mě za ramena.
"To jsi přeci chtěla, ne?! Jít pryč. Tak běž! Měla by jsi si vážit toho, že tě na místě nezabiju! A co se týče mého známého, právě se mě pokusil zastřelit!" křičel a jeho stisk na mých ramenou každou vteřinu sílil. Bolelo to.
"Loki, pusť mě...," řekla jsem, najednou potichu.
"A najednou chceš zase pryč! Měla by jsi se konečně rozhodnout!"
"Tak už mě sakra pusť!" vykřikla jsem vztekle a se vší silou, kterou jsem dokázala vyvinout strhla jeho ruce dolů. Na okamžik se mu zaleskly oči, ale rychle to pominulo.
"Jdi." Jako by v jeho hlase nebyl žádný život. Zatvrdila jsem se proti tomu.
"Musíš se víc snažit, abys mě zahnal," řekla jsem, promnula si rameno a nastoupila do limuzíny.

_ - 0 - _

Zpátky ve vile jsem ze sebe mileráda strhala šaty a vlezla do vany. Jediný nedostatek, na který jsem přišla, byl, že se tu jaksi neprovozovaly bublinky. Ale to jsem opravdu moc neřešila. Zabalená do ručníku a s vlhkými vlasy jsem pak přešla zpátky do pokoje, kde jsem málem vyletěla z kůže, jakmile jsem zaregistrovala Lokiho, sedícího na kraji matrace.
Prohlédl si mé 'oblečení' a v jeho obličeji se mihl zájem. Výborně.
"Omlouvám se za... to u auta. Neovládal jsem se," řekl a pohled mu mimoděk sklouzl k mým ramenům. Byla lehce zarudlá a každý dotek bolel, ale nic co by za pár dní nezmizelo.
"V pořádku," odpověděla jsem a posadila se do křesla naproti němu. Ačkoliv jsem se v ručníku (před ním) necítila moc sebejistě, mnoho možností nezbývalo.
Prohlížel si mě. Příliš dlouho.
"Co se stalo s tím tvým... známým?" prolomila jsem ticho.
"Jeho lidi tě sledovali. Snažil jsem se nějak... odvrátit pozornost." Hezky řečeno. "Tak nějak jsem tě skryl a pak jsem se přemístil do prvního patra. Nebyl moc nadšený tím, že mě vidí. Tušil, že přijdu a snažil se předejít setkání. Je ze hry."
Přikývla jsem na znamení toho, že rozumím a přehodila si nohy přes sebe. Okamžitě mu poklesl pohled níž a já se začala cítit opravdu nesvá.
Najednou vstal a přešel ke mně. Konečky prstů lehce přejel po kůži na mém rameni.
"Opravdu se omlouvám," řekl dřív, než odešel.
Určitý fakt se mi z toho incidentu nastínil.
Jediný kdo je tu ze hry, jsem já.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maggi Maggi | Web | 13. ledna 2014 v 15:14 | Reagovat

Ach bóže, co na to říct? Nejdřív mě přivedeš do stavu veselosti, pak nedýchavosti, poté nějaký ten infarktík a nakonec jen "promiň" ? :D Jak se jen opovažuje?
Ne vážně, skvělý díl, jak taky jinak, že? :D
Loki je (v reálu) strašný necita, za to bych i zabíjela. :D Bohužel nemám na to dost síly a žádnou superschopnost..
Těším se a jsem celkem napnutá, co dál. :3

2 Chane Chane | Web | 13. ledna 2014 v 16:45 | Reagovat

Oh pane bože úžasná kapitola nemohla jsem se jí dočkat a třesu se na další. Opravdu Lokiho popisuješ moc hezky záporného a chladného moc se mi líbí i Evelin.

3 Lucy Lucy | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 21:13 | Reagovat

[1]:  Můj úmysl byl tedy splněn:D Díky:) A to je přesně to, co na něm zbožňuju:D To jsem ráda.

[2]: Jen se třes:) Děkuji:D

4 overwritten-snow overwritten-snow | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 22:12 | Reagovat

Super kapitola, tahle kapitola je fakt super, nevím co říct... ještě jsem se po tom "šoku" nevzpamatovala... Loki je prostě hlavní záporák, tady mi ale připadá, že asi nebude tak chladnej, jakýho ze sebe dělá, nicméně, je to Loki, nikdo neví, co od něj čekat, takže jsem strašně zvědavá na další kapitolu. Moc se těším a zvláště na Lokiho, protože jsem zvědavá, co bude dělat dál s Evelyn a s těma kámošema, takže prostě se těším.

PS: Vsadím se,že další kapitola bude zas v pondělí...? :D

5 Lucy Lucy | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 22:24 | Reagovat

[4]:  Děkuju:D Ano, Loki je prostě... prostě Loki, a ten je úžasný. Vždycky:D Tak se těš a... jak jsi to jen mohla uhodnout?:D

6 overwritten-snow overwritten-snow | E-mail | Web | 13. ledna 2014 v 22:46 | Reagovat

[5]: Nemám vůbec tušení... hmm... Asi se začnu věnovat čtení z blogu... :D

7 Scarlett Scarlett | Web | 14. ledna 2014 v 20:58 | Reagovat

Takhle dobrou povídku jsem už dlouho nečetla ^^ A těším se na pokračování (já vím jak je to příšerně originální a neotřelá věta...:D)
No nic, tak běž jen hezky psát dál, takový talent se musí trochu využít xD

8 Lucy Lucy | E-mail | Web | 14. ledna 2014 v 22:32 | Reagovat

[7]:  Děkuju:D Tak fajn, jdu psát:)

9 stuprum stuprum | Web | 16. ledna 2014 v 13:58 | Reagovat

Křik, dusot lidí, teď jsem byl na poště a je to stejné. :)

10 Lucy Lucy | E-mail | Web | 16. ledna 2014 v 16:15 | Reagovat

[9]:  Mě to připomíná školu:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama