A já zůstanu | 1. Kapitola - Zachránili jsme svět

3. ledna 2014 v 17:37 | Lucy |  A já zůstanu
Jsem tu s první kapitolou mé fanfiction. V téhle vás čeká trochu víc akce, a musím říct, že jsem si její psaní užila. Jinak vás čeká seznámení se dvěma superhrdiny, hádejte s jakými.




Seděla jsem ve výslechové místnosti s rozcuchanými vlasy, nenalíčená, v tílku a šortkách na spaní. Bosá. A zatraceně vzteklá.
Když mi do bytu vtrhlo celé komando duševně nevyrovnaných agentů v čele nějakého blbečka s lukem v ruce, který mě dost bolestivě přišpendlil k zemi a spoutal mi ruce za zády se slovy: 'Máte právo nevypovídat', nebyla jsem dvakrát nadšená. Nutno říct, že mi jeho obličej byl odněkud povědomý. A když mě poté naložili do vrtulníku a odvezli mě na přísně tajnou základnu v New Yorku, taky mi to na náladě nijak nepřidalo.
Byla jsem si zcela jistá, že za tím zrcadlem přes celou stěnu, mě pečlivě pozorovali a skládali závěry z různých psychických analýz. Nejlepší ale bylo, že jsem pořád neměla ani ponětí o tom, proč tu jsem. Jak na zavolanou se otevřely dveře a dovnitř vstoupila vysoká brunetka, s postavou kterou by jí záviděla leckterá modelka. Papírové desky, které si přinesla s sebou hodila na stůl a posadila se na protější židli. Nehodlala jsem promluvit jako první.
"Takže slečno...," začala a nechala tu nevyřčenou otázku viset ve vzduchu jako oblak obtížného hmyzu.
"Colemanová. Evelyn Colemanová," pomohla jsem jí.
"Jistě. Víte proč tu jste?" Málem jsem při téhle otázce popustila uzdu svému vzteku.
"Ne, to opravdu nevím." Téměř jsem nepoznala svůj hlas.
"Samozřejmě, to nikdo...," Při téhle poznámce jsem se zamračila. "Ve vašem bytě byla v necelém posledním měsíci naměřena velmi vysoká hladina... hm, jak to říct... nepřirozených úkazů."
"Co tím sakra myslíte?" štěkla jsem nepřátelsky a založila si ruce na prsou.
"Zkrátka prostředí vašeho bytu po několik hodin každý den neodpovídalo normě." Chvilku jsem vstřebávala, co tím chtěla říct, a pak mě to trklo. Pokud by ten muž v mém bytě byl skutečný, pak musel být skutečný i v mých snech.
"Kdy byla ta odchylka největší?" zeptala jsem se a předklonila se. Teď jsem si mohla přečíst jmenovku, kterou měla připevněnou na uniformě. Agentka Hillová. Ta se teď zatvářila zmateně a otevřela si před sebou papírové desky. Stačil jí krátký pohled, aby si zjistila potřebné informace.
"Pár minut předtím, než jsme vás zatkli." Takže jsem měla pravdu. Loki byl skutečný.
"Dobře, a co po mě vlastně chcete?" ruply mi konečně nervy. Agentka Hillová přede mě posunula složku na straně s fotografiemi. Ostře jsem se nadechla.
"Poznáváte toho muže?" zeptala se. Na všech fotografiích byl zachycen Loki v různých úhlech. Jednou to byl letecký snímek, kde před ním klečelo několik desítek lidí, na dalším měl na rukou pouta a přes ústa kovový náhubek... nebo něco na ten způsob. Odvrátila jsem zrak.
"J-já..." Najednou byla všechna sebejistota a vztek v tahu.
"Takže ano. Musíte mi o něm říct všechno co víte, je vysoce nebezpečný. Podle našich informací je uzavřený na místě, kde nemůže nikomu ublížit, ale vzhledem k tomu, že byl před pár hodinami ve vašem bytě -" Prudce jsem vzhlédla. A vztek se vrátil.
"Jak víte, že byl u mě doma?!" Tentokrát to byla agentka, kdo uhnul pohledem.
"Máme své zdroje. To ale není důležité, řekněte co o něm víte."
"Nevím o něm nic, prostě se objevil, kecal nesmysly a při snaze zjistit jak se jmenuju mě málem udusil. Nic neobvyklého, vážně," odpověděla jsem kousavě. Nikdo neměl právo narušovat mi soukromí.
"Co za... nesmysly povídal?" zeptala se. Připadala mi jako pes honící se za kusem masa. Přímo z ní čišel hlad po informacích.
"Prý že si přišel prohlédnout jedinou ženskou, která ho může navštěvovat."
"Vy jste ho navštěvovala?" To se mě rovnou mohla zeptat, jestli nevedu mafiánský gang.
"Do dnešní noci jsem neměla ani ponětí o tom, kdo to je. Když už jsme tak u toho... kdo to vlastně je?"
"Loki je v podstatě -," dál se nedostala. Přiložila ruku na komunikační zařízení, které měla v uchu a kterého jsem si všimla až teď, a chvilku poslouchala.
"Sakra... rozumím... ano, pane." Potom se jednoduše zvedla, přispěchala ke dveřím a ještě se na mě otočila. "Počkejte tu." Jako bych mohla někam svobodně odejít. Přesto jsem tupě kývla a sledovala jak Hillová odchází. Slyšela jsem cvaknutí zámku a s povzdechem si opřela čelo o dlaně.
Trvalo pár minut, než jsem na chodbě zaslechla dusot několika párů těžkých bot. Něco se dělo, nepochybně. Nabrala jsem dostatek odvahy a přistoupila ke dveřím. Zrcadlo, nezrcadlo, zalomcovala jsem klikou. Nic, samozřejmě. Zkusila jsem to ještě jednou, dokonce jsem se i jednou nohou zapřela o stěnu. Měli kvalitní vybavení, protože dveře ani nezavrzaly. Nebo to bylo způsobené faktem, že byly kovové.
Začala jsem přecházet po výslechovce a párkrát si kopla do nohy od stolu. Když se někde v dálce ozval výbuch, který mi otřásl zemí pod nohama, začala jsem se v duchu modlit, aby pro mě někdo opravdu rychle přišel. A mé modlitby byly vzápětí vyslyšeny.
Ve dveřích se objevila rudovlasá žena s jednou pistolí v ruce a druhou u pasu. Taky mi přišlo, že už jsem ji někdy viděla. Koukala jsem na ni jako na zjevení. Za zády jí probíhali ozbrojení vojáci. Sem tam, sem tam...
"Pojďte se mnou," sdělila mi krátce a sama vyšla před místnost. Nemusela to říkat dvakrát, všechno co jsem chtěla, bylo odsud vypadnout. Následovala jsem ji skrz všelijaké chodby a netřeba zmiňovat, že několikrát se do zdi nad mou hlavou zavrtala kulka. V životě jsem nebyla takhle blízko smrti. Několikrát.
"Co se to děje?!" překřičela jsem střelbu. Ani se na mě neotočila.
"Loki!" křikla na mě zpátky a ta jediná věta mi měla být vysvětlením. Fajn, nebyla. Neznala jsem toho chlápka natolik dobře, abych věděla jestli to je nebo není potížista. Ale soudě podle jeho předchozího chování asi byl. Nicméně mě zajímalo proč to všechno dělal. Navíc... neříkala agentka Hillová, že je na nějakém bezpečném místě?
O několik minut později jsme obě nasedaly do vrtulníku a já si uvědomila, že už je to podruhé za tenhle den. Jsem já to ale šťastlivec. Uvnitř malé kabiny se nenacházelo moc lidí. Jen já, rudovláska, pilot a ten samý blbeček co mě předtím zatýkal. Okamžitě jsme vzlétli a mě začala být opravdu zima. Lukostřelec s rudovláskou si něco povídali přes mluvítko na sluchátkách, ale já jsem pochopitelně neslyšela co.
Ačkoli jsem si nemyslela, že je to možné, tak jsem cestou usnula. Přeci jen, žádný spánek téměř 28 hodin, akce víc než je mé tělo schopné zvládnout a rytmický zvuk vrtule udělají své.
Někdo mnou naprosto neohleduplně a barbarsky zatřásl a po otevření očí jsem zjistila, že to samozřejmě udělal ten Robin Hood. Neochotně jsem vystoupila z vrtulníku, jen abych si prohlédla rozlehlou střechu nějaké velmi, velmi vysoké budovy. Matně jsem zaregistrovala vzdálené domy a ulice, ale bohatě to stačilo k tomu, aby se mi zhoupl žaludek. Mám fobii z výšek.
"Kde to jsme?" Zeptala jsem se poté, co jsme slezli ze střechy a přešli do nějaké místnosti s barem a nemalým množstvím alkoholu. Jestli mě chtěli opít, rozhodně bych se nebránila. Sklenička vodky všechno zlepší.
"Nikdy jste neslyšela o Stark Tower? Nebo teď už spíš Avengers Tower?" promluvila žena a vyndala z baru dvě sklenice. Pak si mě změřila rychlým pohledem a vytáhla ještě jednu. Chytrá holka.
"Myslím že ano. Nebude znít divně, když řeknu, že už jsem vás někdy viděla?" zeptala jsem se a přijala nabízený bourbon. Není to vodka, ale lepší než nic. Vyměnila si s lukostřelcem pobavený úsměv a vrátila svou pozornost ke mně. Připadalo mi trochu divné, že působila takhle klidně, když jí teď nějaký frajer likvidoval základnu.
"Asi před dvěma lety jsme zachránili svět. My dva a dalších pár lidí," vysvětlila mi. Konečně mi svitlo. Viděla jsem je v přímém přenosu z New Yorku, kdy se... Loki pokoušel nastolit svou vládu. Jak jsem na něco takového jen mohla zapomenout?! Samým překvapením jsem tupě dosedla na jednu z kožených pohovek kolem.
"Tak to jste vy... ale - ale... to znamená, že jste sup - superhrdinové?" zadrhla jsem se. Muž přikývl.
"Agentka Romanovová a já jsem Clint Barton." Teď už se mi všechno vybavovalo tak jasně, až jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem to zapomněla.
"Proč jste mě tam nenechali? Jsem jenom civil, nemám žádnou cenu," zeptala jsem se a kopla do sebe zbytek medově zbarvené tekutiny. Natasha obešla bar a ukázala na mě prstem.
"To není tak docela pravda. Loki vás z nějakého důvodu chce, a my zase chceme vědět proč. Předpokládám, že o tom nic nevíte?"
"Nemám sebemenší ponětí," přiznala jsem. Pak jsem se zamyslela. Proč mě Loki vlastně chce? "Říkal něco o tom, že jsem jediná která ho může navštěvovat. A než se zeptáte, tak ne, nenavštěvuju ho," zopakovala jsem to, co jsem před necelými dvěma hodinami řekla agentce Hillové. Barton chvilku mlčel.
"Poskytneme vám úkryt. Je pravděpodobné, že vás tu Loki dřív nebo později najde, ale to už budeme připraveni," řekl a mě se najednou udělalo mdlo. Budu v jednom domě se světovými superhrdiny?
"Jednu věc ale pořád nechápu," začala jsem. "Když se mnou mluvila agentka Hillová, říkala, že Loki je na bezpečném místě. Jak je teda možné, že teď napadl vaši... základnu?"
"To nevíme, a doufáme že s vaší pomocí na to přijdeme. Podle našich informací je i v tuto chvíli stále na Asgardu."
"Co je Asgard?" zeptala jsem se.
"Něco jako nebe, myslím, že to není až tak podstatné," odpověděla mi Romanovová. "Myslím, že by jste si měla odpočinout. Jarvisi?!" křikl Barton s obličejem ke stropu. Vzápětí mu odpověděl lidský hlas. Přesto patřil robotu. Divné.
"Ano, pane?"
"Mohl by jsi pro slečnu zařídit pokoj pro hosty?"
"Jistě, pane."
Potom se na mě agent otočil a slabě se usmál. "Natasha tě tam odvede...," plynule přešel na tykání a já se lehce zachvěla při pomyšlení, že si tykám se superhrdinou.
"Evelyn," napověděla jsem mu.
Společně s agentkou Romanovovou jsem došla až do výtahu, kde jsem nezvládla svou zvědavost.
"Stejně by mě zajímalo, jak jste přišli na to, že Loki byl u mě v bytě." Nato se jen pousmála a spojila si ruce za zády.
"Máme své zdroje."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wolf Wolf | Web | 3. ledna 2014 v 18:10 | Reagovat

Ta představa, jak nějaká holka utíká v oblečení na spaní a za ní střílí, je k popukání... :D Honem další! :)

2 Lucy Lucy | E-mail | Web | 3. ledna 2014 v 18:21 | Reagovat

[1]:  Jo, taky mě to tak nějak napadlo:D Nechtěla bych být v její kůži:) Pokusím se:D

3 Maggi Maggi | Web | 4. ledna 2014 v 21:32 | Reagovat

Ten "Robin Hood" není blbeček >:( :D No, to jak nazíváš Clinta řešit nebudu, stejně mě ty názvy pobavily :D Každopáně, to, co jsi popsala v kapitole by v reálu byly dost vážný věci, ale ty z toho uděláš něco, co mě neskutečně pobaví. A to v dobrém smyslu :D Nezlomila si ta Evelyn prst, když nakopávala ten stůl? Že byla bosa.. :D Já bych se asi (určitě) rovnou složila, kdybych zjistila, že budu se všema Avengerama na jednom místě. :D

4 Lucy Lucy | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 23:15 | Reagovat

[3]:  Taky mám Hawkeye ráda, ale Evelyn ho nejspíš moc v lásce nemá:) Děkuju, jsem za to ráda:) Asi ne, na to je moc drsná (aspoň mi to tvrdila:D). No já bych hned dramaticky omdlela, ideálně do Clintovy náruče (ale zbytku mužského osazenstva se taky nebráním:D).

5 Allassa Allassa | Web | 5. ledna 2014 v 9:02 | Reagovat

Prousmívala jsem se celou kapitolou, dějově moc hezky vykreslené a taky bych byla pěkně vzteklá, kdyby mě někdo monitoroval a pak mi jenom oznámil, že má na to svoje zdroje. Těším se na další.

6 Lucy Lucy | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 12:16 | Reagovat

[5]: Děkuju:D Já mám už tak dost nervy, když mi rodiče neohlášeně vtrhnou do pokoje, takže mě by to asi položilo:)

7 Snow Snow | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 17:05 | Reagovat

Tak za 1. Clint není blbeček... vím že si to udělala schválně a hned si to s tebou vyřídím :D
A píšeš strašně krásně, těším se na další kapču. :)

8 Lucy Lucy | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 17:17 | Reagovat

[7]:  Tak za 1. Evelyn si myslí, že jo, a s ní bych si nezahrávala, ale já mám ruce čistý!:D A schválně to nebylo, takže pohov!
Díky:D

9 Snow Snow | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 17:36 | Reagovat

[8]: Ahá, mno tak to se vážně omlouvám... ehm... Evelyn, já to tak nemyslela... :)

Jak se zdá, tak ti budu muset věřit, že jsi nezasahovala do toho, co Evelyn děla... :D

10 Lucy Lucy | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 18:10 | Reagovat

[9]:  Samozřejmě, že ne, jak by sis to o mě mohla jen myslet?!:D

11 Snow Snow | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 18:12 | Reagovat

[10]: Nevím, já už radši nemyslím, Ty jsi přece tak nevinná jako Loki, tak nechápu, jakjsem na to mohla jenom pomyslet... :D

12 Chane Chane | Web | 6. ledna 2014 v 21:07 | Reagovat

Super kapitola ale povím ti nechtěla bych být jentak někde v pyžamu. Ale co je přeci možné vše :)

13 Lucy Lucy | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 21:08 | Reagovat

[12]:  To já taky ne:D To ještě neznáš Evelyn:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama