Změna je život

25. srpna 2014 v 9:53 | Lia |  Informačně
Mám pro vás dvě zprávy. Jak už to tak bývá, jedna je dobrá a jedna špatná. A vyjímečně si nemůžete vybrat, kterou chcete slyšet jako první.

Končím s tímto blogem. Tímto oznamuji, že veškeré povídky, projekty a tak dále jsou tu zrušené a pokračovat v nich nebudu, za což se všem moc omlouvám, ale já zkrátka nechci dělat něco co mě nebaví. Prožila jsem tu s vámí krásných devět měsíců, na které nikdy nezapomenu, ale musím si v hlavě udělat trochu pořádek. Blog neruším, nadále bude existovat v této sféře, ale bude neaktivní.

Druhou zprávou je, že se stěhuji na nový blog. Yay! Takže nekončím s tvorbou. Nově mě najdete na http://carved.blog.cz/ pod přezdívkou Lia, jak už jsem psala a s několika přestěhovanými básněmi, o kterých jsem si myslela, že za to stojí. Na novém blogu se bude vyskytovat poezie, mé myšlenky a možná někdy nějaká originální kapitolovka či jednorázovka. Ale obrázky, fanfikce, ani recenze tam nehledejte. Protože tam nebudou.

A teď pro všechny, kdo váhají, zda za mnou jít i na nový blog. Nechci nikoho k ničemu nutit, a rozhodně nechci, aby jste psali komentáře, které nemyslíte vážně, takže pokud se vám téma nového blogu nelíbí, a víte, že by vás podobné články číst nebavily, nemějte strach a napište mi to. Neříkám, že se mi po vás nebude stýskat a s největší pravděpodobností vás pořád budu stalkovat, ale opravdu bych byla moc ráda za upřímnost.

Teď mi napište... která z těch dvou zpráv měla být dobrá, a která ta špatná:D
 

Existenční krize

21. srpna 2014 v 19:57 | Untitled |  Deník
Ano, tenhle článek dost lidem nebude dávat smysl, ale... musí tu být. A poslední větu neřešte, to je tajemství... které už je venku. Goddammit.

Řekněte mi, jak si člověk vybere jméno?

Samozřejmě vím, že nikdo si to své nevybírá, ale já mám krizi. Existenční krizi. Nevím jak se jmenuju. Ano, jsem Lucie a Lucií i zůstanu, ale mé alter-ego je zatím bezejmenné a mě je ho líto. Jenže jak si vyberete jméno, které ukazuje kdo jste, když ani sami nevíte kdo jste? V hlavě mám oceán rozbouřených myšlenek, které si dost často ani nerozumí a rvou se mezi sebou. Když nevíte kým jste a vaše myšlenky jsou nepříčetné, co uděláte?

Já píšu. Ale většinou ani to nepomáhá a já přemýšlím ještě usilovněji. A to pravé, pravé jméno jsem pořád neobjevila. Musí dávat smysl, nesmí to být něco úplně obyčejného ani úplně vyčnívajícího. Jak můžu pojmenovat tělesný obal pro duši?

Každý den hledám samu sebe ve věcech o kterých jsem kdysi psala, které jsem měla kdysi ráda a každý den zjišťuji, že je to jako bych přemýšlela nad několika různými osobami. Nejde je všechny shrnout do jedné, nové, lepší. Nikoho přece nejde takhle upgradovat. Takže to zjednoduším a zkrátím. Chci jméno, které v sobě bude mít písmeno L, protože to písmeno pro mě znamená strašně, strašně moc věcí - Lucie, Loki, Lawliet, Láska, Lucian... A taky to musí být krátké a výstižné, i když ne moc tvrdé. I když se to už rýsuje, nevím, jestli se mi to bude líbit.

Lia.

Bude to Lia. I když nevím, jak dlouho, užiju si ji, dokud můžu. Jsem Lia. Ode dneška.
A Kylovi to nevadí.

6) Postava, která prošla největším vývojem

20. srpna 2014 v 22:34 | Lucelle |  10 Days character challenge
Ha, po takové době... to jste určitě nečekali!:D
Mimochodem... mám nápad. Určitě jste si všichni všimli že se to tu poslední dobou hemží deníkovými články. A tak mě napadlo stvořit blog, na kterém bych se zaměřovala na svůj život a originální tvorbu. Vidím to jako dvourobrikovou (možná tří) stránku, s tím, že tenhle blog by byl pořád v provozu, akorát bych smazala zbytečné rubriky a zaměřila se tu na fanfiction. Co vy na to? Bylo by to ucelenější a zcela určitě bych se v psaní zdokonalovala - protože to je ten cíl. Ale chci znát vaše názory.

Postava, která prošla největším vývojem

Tris. Tris Priorová. Kdyby mi bylo o pár let míň, řekla bych pravděpodobně Bellu, ale pravdou je, že i když mi je nějak volná, tak to byla ufňukaná holka na začátku a nebýt toho upírství, je z ní ufňukaná holka i na konci. Ale na nic nadávat nebudu, Stmívání byla první tetralogie tohoto typu, kterou jsem přečetla.

Zpátky k tématu. Tris Priorová je hlavní hrdinkou knihy (a teď i filmu) Divergence, kterou naprosto zbožňuju. Abych to všechno řekla ve zkratce pro ty, kteří o ní ještě neslyšeli... Beatrice si musí vybrat do které z pěti frakcí bude patřit (Mírumilovní, Neohrožení, Odevzdaní, Upřímní, Sečtělí) a jako každý správný teenager (dnešní doby) si vybírá Neohrožené, s čímž přichází i její nové jméno - Tris. Abyste to pochopili, ve frakci Neohroženosti skáčou z vlaků, budov, lezou do neuvěřitelných výšek, mlátí se, střílí se, šikanují se a podobně... no vidíte, skoro jako střední školy z amerických filmů.

Tris pochází z Odevzdanosti, kde se snaží všem pomáhat, pro všechny se obětovat a tak dále. Dokonce se ani nesmí koukat do zrcadla, což by mě štvalo taky. A když přejde do Neohroženosti, je vcelku logické, že projde nějakou změnou. A u zamlklé Tris to byla celkem gigantická změna. Která se mi líbila (aby ne, když je Tris mou oblíbenou knižní i filmovou hrdinkou).

Vzhledem k tomu, že už vlastně ani nemám moc co říct... shrnu to - ze začátku tu byla slabá, zamlklá Tris a na konci je tu hrdinka, co nemá strach nechat se skoro zabít. Well.

Takže... to tu ukončím. Yep.


PS: Nejspíš jste si všimli změny přezdívky. Důvodem je rozšířenost té Lucy - tak jsem si to poupravila na Lucelle. Lucelle Battling, jak vám to zní? Mně divně, ale asi to vystihuje mou osobu.
 


50 Faktů o mě

18. srpna 2014 v 21:44 | Lucy |  Deník
Strašnou pauzu nechám radši bez komentáře, ale omlouvám se.
Tenhle článek jsem sepsala jen proto, že jsem neměla na nic jiného náladu a protože jsem narcistická mrcha. Žádný hlubší smysl v tom nehledejte:D
Mimochodem... děkuju všem za povzbudivé komentáře, opravdu si toho moc vážím a všechny vás miluju:)

Stav beztíže

21. července 2014 v 21:47 | Lucy
Poslední dobou vůbec nevím, o čem psát. Nemám na mysli kapitoly a jednorázovky (těšte se, brzy možná přibude nová!), ani básničky, ani ten Challenge (který tu snad bude zítra) ale obyčejné, deníkové články. Většinou pročítám zápisky ze životů ostatních a připadám si příšerně, protože můj život není ani z poloviny tak zajímavý. Abych pravdu řekla, zatím své prázdniny trávím zalezlá doma, za zataženými závěsy, s notebookem na kolenou.

Ne, že by z toho nevzešlo nic dobrého, právě naopak. Dohnala jsem všechny díly Supernatural, rozepsala novou fanfiction (ano, oficiálně se tu bude vyskytovat!), objevila geniální zpěvačku Kylu La Grange, vytvořila několik nových videí pro svůj YouTube kanál a dokoukala Winter Soldiera (Bucky... So many feels, Loki má konkurenci, ha!). Samozřejmě je to jen hrubý výčet, ale v kostce by to bylo to nejdůležitější.

Můj život se právě stal ještě větší ubohostí, než býval, a to jsem na tom i předtím byla dost zle. Už nejsem ani schopná toho, abych byla smířená, místo toho jsem prakticky pořád vzteklá. Ale řekněte mi, vy by jste nebyli vzteklí, kdyby si váš nevlastní otec pustil na starém počítači dvouhodinový film na internetu kde se bude logicky sekat, a pak křičel a do onoho počítače mlátil s tím, že za to můžete vy a vaše matka, že jste ten počítač zaplácaly stupidními (hloupými, debilními, tupými...) seriály a hrami? A něco podobného se děje každé dva dny, vždycky když máma odejde z domu do práce.

Pak se mi nemůžete divit, že se mi už ani nechce rozumně argumentovat a pokoušet se mu vysvětlit, že počítače jsou od toho, aby se používaly a že s mámou nejsem jediná, kdo ten náš používá, a místo toho si seberu telefon, nabíječku, sluchátka a s jediným štěknutím ('Kvůli tomuhle jsem radši sama') odejdu do kuchyně, kde všechno sklidím a pak si sednu a čtu si povídky s Buckym. Během toho všeho ještě slyším výkřiky typu: 'Když ti tak vadím, tak proč se teda neodstěhuješ?!' a 'Tak jdi bydlet k tomu tvýmu tatínkovi!' a opravdu nemám chuť mu říkat, že ten 'můj tatínek' se ke mě aspoň chová jako člověk, i když je naprosto mimo mé chápání.

Po dvou hodinách vešel do kuchyně s 'Tak promiň', jenže já už tohle slyšela tolikrát, že mu nevěřím jedinou slabiku, a dneska mi prostě ruply nervy. Řekla jsem mu, že mě už nebaví to, jak na mě pořád ječí, když ho něco vytočí, i když to není moje vina a že to poslouchat nechci. Už ani nevím, co mi odpověděl, a myslím, že to ani vědět nechci. Následující čtyři roky budu na intru, a i když tam budou vychovatelky a protivní spolužáci, vím, že takhle se tam ke mě chovat nebudou, a když ano, vždycky jim budu moct říct tu slušnější verzi toho, co si myslím. A pak? Pak vypadnu někam hodně, hodně daleko (nejlépe au-pairing) a budu se vracet co nejméně často, co to půjde.

Vím, že si myslíte, že to teď jen tak říkám, ale já to tak opravdu myslím. Je možné, že za několik let budou moje priority úplně jiné, ale takhle to teď cítím. Moje rodina mi leze na nervy už dost dlouho, vadí mi, jak lidi soudí podle toho, jak vypadají, vadí mi, jak jsou tu všichni (kromě tety, ta je skoro má dvojnice, co se názorů týká) znechuceni divnými věcmi (homosexuální páry, těhotná šetnáctka apod.). Neříkám, že se mi něco taky nezdá podivné, ale necítím kvůli tomu k lidem nenávist, protože vím, že sami to s tím mají těžké.

Řekla bych, že tenhle článek vyvrátil mou teorii o tom, že nejsem schopná nic sepsat. Sepsala jsem detailní popis rodiny ve které žiju, a ve které bych se nejraději nikdy nevyskytovala. Ale smůla. Alespoň další tři roky.

Věci, které mě vytáčejí

13. července 2014 v 16:24 | Lucy |  Deník
Tak a dnes jsem tu podruhé. K napsání tohoto článku mě inspiroval člověk, se kterým sdílím byt, a který nejspíš nechápe, že... Ne, to si přečtěte za chvíli sami.
Věci, které mě vytáčejí, a v deníku jsou proto, že se mi dějí denně. To už člověku pocuchá nervy.

PS: Omluvte případné přehánění, ale jen když si na jednu položku vzpomenu, rozpálí mě doběla.
PPS: Všechny gify jsou z Tumblr.
PPPS: Těch věcí je jen pět hlavních, za které bych vraždila, kdyby to mělo být všechno, vydá to na knihu stejně dlouhou jako všechny díly Game of Thrones spojené dohromady.

Tep | 2. Kapitola - Útěcha

13. července 2014 v 10:55 | Lucy |  Tep
Já vím, já vím. Moje sliby... nebudu o nich mluvit, protože to v podstatě ani nejsou sliby, když je nedodržím. Každopádně... další kapitola je tu! Víceméně se v ní nic neděje, ale přesto... je tu! Pravděpodobně tam bude dost chyb, protože jsem líná to po sobě kontrolovat, ale tak snad se to dá přežít:)

Hudební oblíbenci #5

11. července 2014 v 13:00 | Lucy |  Hudba
Slíbení hudební oblíbenci jsou tu a s nimi i moje maličkost. Pokud budete hodní (a pokud bude můj počítač spolupracovat:D) tak se zítra dočkáte druhé kapitoly Tepu. A kryjte se, v hlavě se mi rodí nápad na novou povídku. Vlastně se mi tam rodí nápady dva, jeden na originální povídku a jeden na Marvel fanfiction. Tomu říkám pravý comeback kreativity!

5) Postava, která mi je nejvíc podobná

10. července 2014 v 8:04 | Lucy |  10 Days character challenge
Postava, která mi je nejvíc podobná

Nad tímhle bodem jsem se příliš dlouho nerozmýšlela. Postavou, která je mi nejvíc podobná je filmová postava dívky jménem Rocket.

Rocket je jedním z hlavních charakterů filmu Sucker Punch (který miluju) a je zdánlivě lehkomyslná, bezstarostná a vlastně celkem veselá (veselá, jako veselá, ne veselá jako šťastná). Rocket v sobě má ten druh naděje, který je naivní a zároveň téměř nedosažitelný. A v tom jsme si podobné.

Ne, nejsem akční hrdinka, která by položila život za ostatní s úsměvem na tváři, ale často věřím v lidi, co mě už zklamali a ještě častěji na to doplácím. Moje naděje jsou nejčastěji tím, co mě zrazuje a přesto v ně věřím. Ale z vlastní zkušenosti vím, že tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne. A když se utrhne u mě, tak ve velkém stylu. V té chvíli se křičí, lítají nadávky při kterých by se červenal i dlaždič a já nemám daleko k tomu, abych někomu vrazila facku.

Odbočila jsem. Ale připadá mi, že já a Rocket jsme stejné. Vkládáme víru ve špatné věci, nebo v mém případě, lidi.


O uměleckých krizích

6. července 2014 v 22:04 | Lucy |  Deník
Áááá... jsem tu zas! Nezdá se vám, že je toho deníku poslední dobou trochu moc? Mě ano. Fuck it.
K jádru věci... poctivě se snažím pro vás něco vyplodit, když vy mi dodáváte bezkonkurenční dávku četby. Je nefér, že já jediná se zatím nijak nezapojoju (Fuck grammar... for now). Upřímně mě to štve. Pokoušela jsem se vymyslet námět na jednorázovku, fanfikci, obrázek... nebo sakra i novou kapitolovku, když teď Tep momentálně není k dispozici. Ale můj mozek je jako jedna velká, bílá, nepopsaná stránka! Jak frustrující.

cosmicOpravdu mě to velmi silně irituje. Jediná věc, kterou zabíjím čas, je čtení vašich blogů, sledování Gossip Girl (strašně návyková věc), poslouchání hudby a dohledávání nových fanfikcí na Supernatural a konečně běžící Teen Wolf. Ale abych na sebe nebyla tak hnusná, přiznám se, že jsem zkusila vyplodit slibovaný světlý design. Neúspěšně. Ale stejně to nakonec skončí u nějakého velmi jednoduchého, protože ty se mi zkrátka líbí nejvíc a zpravidla mi nejdéle vydrží.
Víte co? Dokonce jsem byla i tak zoufalá, že jsem se pokusila složit písničku, ale ať jsem zkoušela jaký tón jsem chtěla, vždycky mi to připomnělo něco, co už jsem slyšela. Takže teď mi hlava přepnula na kopírák. No skvěle. Na kresby snad nemám ani náladu, ale zato mám strašnou chuť něco namalovat, skoro jako by mě vábil akvarel a tempery čumící na mě ze skříně. Whatever.


No nic, slibuju, že brzy sem přidám i něco jiného než je deníček, ale zatím asi budete muset přežít report z mého života. Což mi připomíná již probírané téma rozlučky. Už jednou byla zrušená kvůli nejmenovanému člověku a znovu obnovená. Mělo se konat stanování blízko u lesa, ve městě kde žiju. Ale rodičům se samozřejmě nelíbilo, že bych někde měla přespat bez dozoru dospělého a jako jediné mi účast není povolena. Nejspíš ani nemusím zmiňovat svůj vztek a naprosto pubertální rozhořčení se kterým jsem uděřila stěnu v koupelně.

Ale víte co? Přežila jsem to. Vždycky může být hůř, ale dokud jsem obklopená fiktivními postavami, světy a romantickými písničkami, tak jsem na tom ještě dobře.

Miluju vás, ještě chvilku se mnou ještě prosím vydržte:)

Návrhy a předsevzetí

2. července 2014 v 11:00 | Lucy |  Deník
Abych nějak začala tenhle článek... V posledních dnech jsem se zamýšlela nad tím, jak být... lepším člověkem? Ne, bullshit. Zkrátka bych ráda začala žít trochu zdravěji. Řekla bych, že líp vyjádřit to nepůjde, ale snad se chápeme.

Trochu se snažím pozměnit svůj jídelníček a zjistila jsem, jak chutná sojové maso. A chutná úplně stejně jako to normální. Možná, jenom možná, bych se pokusila nebýt masožravcem. A jak už jsem nedávno psala, nejspíš znovu začnu s jógou. Ne kvůli tomu, abych vypadala dobře v plavkách, ale taky abych měla nějaký základ až nastoupím na bojové umění na jehož název si teď vůbec nevzpomínám a abych o sobě měla dobré mínění. Chci pro to něco dělat.

A co to znamená pro vás? Znamená to, že se tu za chvíli možná budou objevovat mé fotky. Ale nic neslibuju, mě samotné se do toho nechce, ale nejspíš bych to udělat měla. Byla by to motivace k tomu, abych pokračovala v tom co dělám. Nebojte se ozvat, pokud se vám ten nápad nelíbí, nebo i líbí, já nikoho nesoudím a na nikoho se nezlobím:) A pak je tu druhá alternativa, na blog ty fotky házet nebudu, ale konečně si zaktualizuju Instagram a hodím sem na něj odkaz. Co vy na to?

Co se tak koukám, zatím se tenhle článek točí jen kolem mě. A vždyť je to taky deníkový článek, kolem koho jiného by se měl točit?:D Dobře, zanechám toho narcisismu. K již zmiňované rozlučce... žádná se nekonala, protože se někdo s někým asi nemohl dohodnout. Já osobně u toho nebyla, jen jsem dostala info od kamarádky přes sms a celkem mě to štve. Naše třída mezi sebou vždycky dělala strašné rozdíly. Když jsme se měli rozdělit do dvou skupin, byli to vždycky kluci a holky, a o dvojicích raději nemluvím. Nevím. Možná to je ten důvod, proč jsem na školní akademii nebrečela. Možná to zní hnusně, ale já jsem prostě ráda, že od těch lidí (samozřejmě ne od všech) odcházím. A jen doufám, že na střední to bude lepší.

Zatímco píšu tenhle článek, úspěšně jsem zapomněla, co jsem vám tím chtěla sdělit, takže je docela možné, že se během dne ještě ozvu.

PS: Nejspíš brzy změním design na něco světlejšího, pozitivnějšího... je přece léto:)

4) Nejvíc nenáviděná postava

13. června 2014 v 12:19 | Lucy |  10 Days character challenge
Nejvíc nenáviděná postava

Tak tohle je bod, kde jsem se nemusela moc dlouho rozmýšlet. Pokud mi některá postava vadí, jakože opravdu vadí a dá se říct, že ji nenávidím... je to Lucinda Price z knihy Pád (Lauren Kate). Ale, abych vysvětlila svou averzi vůči té... hm, hrdince.

Lucinda je děvče, kterému je sedmnáct a dostává se do nápravného zařízení, kde se setkává s klukem, se kterým se už odněkud zná. Nebo má alespoň takový pocit. Lucinda je také děvče, které naprosto postrádá logické myšlení, nebo dokonce mozek. V nějaké recenzi na tuto knihu jsem kdysi dávno četla tuhle frázi: 'Chodí, mluví, ale nemyslí.' A tahle fráze Luce dokonale vystihuje.

Nevím, jestli někdo z vás ví, že knižní série Pád se dočká také filmového zpracování, ale pokud to víte a četli jste předlohu, určitě budete doufat se mnou, že Luce konečně někdo propůjčí logiku. V průběhu celého příběhu mě ona hrdinka neskutečně štve a cuchá nervy, což je další z důvodů proč jsem nedočetla poslední dva díly, plus jednu novelu. Lucinda mě vytáčela.

Na tupé a sobecké hrdinky mám celkem štěstí, protože druhou nenáviděnou pořadí je Kelsey z Tygří ságy (Colleen Houck). Tak otravnou postavu jsem snad nikdy neměla možnost poznat, ale... o tom nejspíš až jindy.

Léto

10. června 2014 v 8:28 | Lucy |  Deník
Kromě změny designu se tu prakticky nic nestalo, což hodlám celkem brzy napravit, kvůli několika novým rubrikám, kterých jste si určitě všimli.

Léto je tady a jak je známo, otepluje se. A jestlipak víte, milé děti, co se děje při oteplování? Ne, nechodíme se koupat, nenakupujeme zmrzlinu jako by na tom závisel náš život (což je mnohdy pravda) ani se méně neoblékáme... když se otepluje, vylézá hmyz. Vylézají pavouci.

Ano, to byl dozajista objev století. Jenže pro člověka co dostane panický záchvat sotva jednoho vidí, je to celkem problém. Příklad. Včera ráno jsem se vzbudila, a co mi mamka nesdělí takhle zrána? Ani nechtěj vědět, co visí na skříňce vedle postele. No tak jdu, obejdu onu skříňku a tam na mě bafne pavouk, velký jako instalační cédéčko na sluchátka.

V tu chvíli se mi tak zvedl žaludek, že jsem radši utekla do chodby a nechala mamku aby nevítaného návštěvníka spláchla do záchodu. Nicméně tím naše příhody s pavouky nekončí. O tom, co se usadil v kuchyňské lince se vyjadřovat nebudu, pokud není v mé blízkosti a nehýbe se, celkem spolu vycházíme, taky proto, že není až tak velký. Ale kdybyste viděli, co mi teď leze po stropě.

Asi třikrát se už spustil, přičemž já třikrát odskočila od počítače a šla hledat deodorant, co ho vyřídí, ale bohužel na něj nedosáhnu. Pořád se to hýbe. A já začínám hyperventilovat. Přísahám, že jestli se vrátím ze školy a to monstrum tu bude stále squatovat, nastříkám na něj Savo. Ještě má šanci utéct, ale garantuju, že je to ta poslední.

Záměr článku? Sdělit vám důvod, proč nesnáším léto. Chci zimu. A chci ji hned.

Fanfiction

10. června 2014 v 8:05 | Lucy

Marvel

Přehled: Evelynin život se otočí o 360 stupňů, když jí do pravidelné rutiny vtrhne muž, o kterém se jí zdá. Počínaje dvěma nočními návštěvami, přes seznámení se S.H.I.E.L.D.em až po údiv nad Asgardským trůnním sálem. A ne všechno je tak černobílé, jak si všichni myslí.
Soundtrack: http://www.youtube.com/watch?v=eeyKU8wGCd4
Počet kapitol: 13 + Epilog
Stav: Dokončeno

Jednorázovky:

Teen Wolf

Jednorázovky:

Tep | 1. Kapitola - Lov

7. června 2014 v 20:59 | Lucy |  Tep
Lucynka je srdíčko, protože se jí konečně povedlo najít flash disk a další kapitola může začít! Bez bety, ale kromě čárek snad žádné chyby nejsou. Mimochodem... jsem po dlouhé době ultrasuperúžasně nadšená, protože v pondělí si jdu na poštu pro Mass Effect a při té příležitosti odešlu svůj první postcrossovací pohled. Ještě nevím, kam to bude, to se dozvím v neděli, ale šíleně se těším:)

PS: Ruším pravidlo sobotních chvilek poezie, protože mi chybí nápady, takže až něco bude, tak bude:D

Kam dál