Změna je život

25. srpna 2014 v 9:53 | Lia |  Informačně
Mám pro vás dvě zprávy. Jak už to tak bývá, jedna je dobrá a jedna špatná. A vyjímečně si nemůžete vybrat, kterou chcete slyšet jako první.

Končím s tímto blogem. Tímto oznamuji, že veškeré povídky, projekty a tak dále jsou tu zrušené a pokračovat v nich nebudu, za což se všem moc omlouvám, ale já zkrátka nechci dělat něco co mě nebaví. Prožila jsem tu s vámí krásných devět měsíců, na které nikdy nezapomenu, ale musím si v hlavě udělat trochu pořádek. Blog neruším, nadále bude existovat v této sféře, ale bude neaktivní.

Druhou zprávou je, že se stěhuji na nový blog. Yay! Takže nekončím s tvorbou. Nově mě najdete na http://carved.blog.cz/ pod přezdívkou Lia, jak už jsem psala a s několika přestěhovanými básněmi, o kterých jsem si myslela, že za to stojí. Na novém blogu se bude vyskytovat poezie, mé myšlenky a možná někdy nějaká originální kapitolovka či jednorázovka. Ale obrázky, fanfikce, ani recenze tam nehledejte. Protože tam nebudou.

A teď pro všechny, kdo váhají, zda za mnou jít i na nový blog. Nechci nikoho k ničemu nutit, a rozhodně nechci, aby jste psali komentáře, které nemyslíte vážně, takže pokud se vám téma nového blogu nelíbí, a víte, že by vás podobné články číst nebavily, nemějte strach a napište mi to. Neříkám, že se mi po vás nebude stýskat a s největší pravděpodobností vás pořád budu stalkovat, ale opravdu bych byla moc ráda za upřímnost.

Teď mi napište... která z těch dvou zpráv měla být dobrá, a která ta špatná:D
 

Vina

23. srpna 2014 v 1:04 | Lia |  Poezie
Zkuste si někdy po půlnoci poslechnout Eternity od Vixx a pak se tím nechte inspirovat. Je 90% šance, že se vám podaří vymyslet něco lepšího, než je tohle. Ale tak zase tu dlouho nic poetického nebylo, odpusťte.

Zůstala jsem sama s tebou,
houpajíc se nad roklí,
zůstala jsem stěží živou,
když o nás jen zakopli.

Vím že jsou pryč mojí vinou,
nechali jen náznaky,
vím že mi to neprominou,
a vím, že ty taky.

Vím že visím na provázku,
nad tou temnou propastí,
vím že dávám srdce v sázku
a že ty mi odpustíš.

Existenční krize

21. srpna 2014 v 19:57 | Untitled |  Deník
Ano, tenhle článek dost lidem nebude dávat smysl, ale... musí tu být. A poslední větu neřešte, to je tajemství... které už je venku. Goddammit.

Řekněte mi, jak si člověk vybere jméno?

Samozřejmě vím, že nikdo si to své nevybírá, ale já mám krizi. Existenční krizi. Nevím jak se jmenuju. Ano, jsem Lucie a Lucií i zůstanu, ale mé alter-ego je zatím bezejmenné a mě je ho líto. Jenže jak si vyberete jméno, které ukazuje kdo jste, když ani sami nevíte kdo jste? V hlavě mám oceán rozbouřených myšlenek, které si dost často ani nerozumí a rvou se mezi sebou. Když nevíte kým jste a vaše myšlenky jsou nepříčetné, co uděláte?

Já píšu. Ale většinou ani to nepomáhá a já přemýšlím ještě usilovněji. A to pravé, pravé jméno jsem pořád neobjevila. Musí dávat smysl, nesmí to být něco úplně obyčejného ani úplně vyčnívajícího. Jak můžu pojmenovat tělesný obal pro duši?

Každý den hledám samu sebe ve věcech o kterých jsem kdysi psala, které jsem měla kdysi ráda a každý den zjišťuji, že je to jako bych přemýšlela nad několika různými osobami. Nejde je všechny shrnout do jedné, nové, lepší. Nikoho přece nejde takhle upgradovat. Takže to zjednoduším a zkrátím. Chci jméno, které v sobě bude mít písmeno L, protože to písmeno pro mě znamená strašně, strašně moc věcí - Lucie, Loki, Lawliet, Láska, Lucian... A taky to musí být krátké a výstižné, i když ne moc tvrdé. I když se to už rýsuje, nevím, jestli se mi to bude líbit.

Lia.

Bude to Lia. I když nevím, jak dlouho, užiju si ji, dokud můžu. Jsem Lia. Ode dneška.
A Kylovi to nevadí.
 


6) Postava, která prošla největším vývojem

20. srpna 2014 v 22:34 | Lucelle |  10 Days character challenge
Ha, po takové době... to jste určitě nečekali!:D
Mimochodem... mám nápad. Určitě jste si všichni všimli že se to tu poslední dobou hemží deníkovými články. A tak mě napadlo stvořit blog, na kterém bych se zaměřovala na svůj život a originální tvorbu. Vidím to jako dvourobrikovou (možná tří) stránku, s tím, že tenhle blog by byl pořád v provozu, akorát bych smazala zbytečné rubriky a zaměřila se tu na fanfiction. Co vy na to? Bylo by to ucelenější a zcela určitě bych se v psaní zdokonalovala - protože to je ten cíl. Ale chci znát vaše názory.

Postava, která prošla největším vývojem

Tris. Tris Priorová. Kdyby mi bylo o pár let míň, řekla bych pravděpodobně Bellu, ale pravdou je, že i když mi je nějak volná, tak to byla ufňukaná holka na začátku a nebýt toho upírství, je z ní ufňukaná holka i na konci. Ale na nic nadávat nebudu, Stmívání byla první tetralogie tohoto typu, kterou jsem přečetla.

Zpátky k tématu. Tris Priorová je hlavní hrdinkou knihy (a teď i filmu) Divergence, kterou naprosto zbožňuju. Abych to všechno řekla ve zkratce pro ty, kteří o ní ještě neslyšeli... Beatrice si musí vybrat do které z pěti frakcí bude patřit (Mírumilovní, Neohrožení, Odevzdaní, Upřímní, Sečtělí) a jako každý správný teenager (dnešní doby) si vybírá Neohrožené, s čímž přichází i její nové jméno - Tris. Abyste to pochopili, ve frakci Neohroženosti skáčou z vlaků, budov, lezou do neuvěřitelných výšek, mlátí se, střílí se, šikanují se a podobně... no vidíte, skoro jako střední školy z amerických filmů.

Tris pochází z Odevzdanosti, kde se snaží všem pomáhat, pro všechny se obětovat a tak dále. Dokonce se ani nesmí koukat do zrcadla, což by mě štvalo taky. A když přejde do Neohroženosti, je vcelku logické, že projde nějakou změnou. A u zamlklé Tris to byla celkem gigantická změna. Která se mi líbila (aby ne, když je Tris mou oblíbenou knižní i filmovou hrdinkou).

Vzhledem k tomu, že už vlastně ani nemám moc co říct... shrnu to - ze začátku tu byla slabá, zamlklá Tris a na konci je tu hrdinka, co nemá strach nechat se skoro zabít. Well.

Takže... to tu ukončím. Yep.


PS: Nejspíš jste si všimli změny přezdívky. Důvodem je rozšířenost té Lucy - tak jsem si to poupravila na Lucelle. Lucelle Battling, jak vám to zní? Mně divně, ale asi to vystihuje mou osobu.

50 Faktů o mě

18. srpna 2014 v 21:44 | Lucy |  Deník
Strašnou pauzu nechám radši bez komentáře, ale omlouvám se.
Tenhle článek jsem sepsala jen proto, že jsem neměla na nic jiného náladu a protože jsem narcistická mrcha. Žádný hlubší smysl v tom nehledejte:D
Mimochodem... děkuju všem za povzbudivé komentáře, opravdu si toho moc vážím a všechny vás miluju:)

Stav beztíže

21. července 2014 v 21:47 | Lucy
Poslední dobou vůbec nevím, o čem psát. Nemám na mysli kapitoly a jednorázovky (těšte se, brzy možná přibude nová!), ani básničky, ani ten Challenge (který tu snad bude zítra) ale obyčejné, deníkové články. Většinou pročítám zápisky ze životů ostatních a připadám si příšerně, protože můj život není ani z poloviny tak zajímavý. Abych pravdu řekla, zatím své prázdniny trávím zalezlá doma, za zataženými závěsy, s notebookem na kolenou.

Ne, že by z toho nevzešlo nic dobrého, právě naopak. Dohnala jsem všechny díly Supernatural, rozepsala novou fanfiction (ano, oficiálně se tu bude vyskytovat!), objevila geniální zpěvačku Kylu La Grange, vytvořila několik nových videí pro svůj YouTube kanál a dokoukala Winter Soldiera (Bucky... So many feels, Loki má konkurenci, ha!). Samozřejmě je to jen hrubý výčet, ale v kostce by to bylo to nejdůležitější.

Můj život se právě stal ještě větší ubohostí, než býval, a to jsem na tom i předtím byla dost zle. Už nejsem ani schopná toho, abych byla smířená, místo toho jsem prakticky pořád vzteklá. Ale řekněte mi, vy by jste nebyli vzteklí, kdyby si váš nevlastní otec pustil na starém počítači dvouhodinový film na internetu kde se bude logicky sekat, a pak křičel a do onoho počítače mlátil s tím, že za to můžete vy a vaše matka, že jste ten počítač zaplácaly stupidními (hloupými, debilními, tupými...) seriály a hrami? A něco podobného se děje každé dva dny, vždycky když máma odejde z domu do práce.

Pak se mi nemůžete divit, že se mi už ani nechce rozumně argumentovat a pokoušet se mu vysvětlit, že počítače jsou od toho, aby se používaly a že s mámou nejsem jediná, kdo ten náš používá, a místo toho si seberu telefon, nabíječku, sluchátka a s jediným štěknutím ('Kvůli tomuhle jsem radši sama') odejdu do kuchyně, kde všechno sklidím a pak si sednu a čtu si povídky s Buckym. Během toho všeho ještě slyším výkřiky typu: 'Když ti tak vadím, tak proč se teda neodstěhuješ?!' a 'Tak jdi bydlet k tomu tvýmu tatínkovi!' a opravdu nemám chuť mu říkat, že ten 'můj tatínek' se ke mě aspoň chová jako člověk, i když je naprosto mimo mé chápání.

Po dvou hodinách vešel do kuchyně s 'Tak promiň', jenže já už tohle slyšela tolikrát, že mu nevěřím jedinou slabiku, a dneska mi prostě ruply nervy. Řekla jsem mu, že mě už nebaví to, jak na mě pořád ječí, když ho něco vytočí, i když to není moje vina a že to poslouchat nechci. Už ani nevím, co mi odpověděl, a myslím, že to ani vědět nechci. Následující čtyři roky budu na intru, a i když tam budou vychovatelky a protivní spolužáci, vím, že takhle se tam ke mě chovat nebudou, a když ano, vždycky jim budu moct říct tu slušnější verzi toho, co si myslím. A pak? Pak vypadnu někam hodně, hodně daleko (nejlépe au-pairing) a budu se vracet co nejméně často, co to půjde.

Vím, že si myslíte, že to teď jen tak říkám, ale já to tak opravdu myslím. Je možné, že za několik let budou moje priority úplně jiné, ale takhle to teď cítím. Moje rodina mi leze na nervy už dost dlouho, vadí mi, jak lidi soudí podle toho, jak vypadají, vadí mi, jak jsou tu všichni (kromě tety, ta je skoro má dvojnice, co se názorů týká) znechuceni divnými věcmi (homosexuální páry, těhotná šetnáctka apod.). Neříkám, že se mi něco taky nezdá podivné, ale necítím kvůli tomu k lidem nenávist, protože vím, že sami to s tím mají těžké.

Řekla bych, že tenhle článek vyvrátil mou teorii o tom, že nejsem schopná nic sepsat. Sepsala jsem detailní popis rodiny ve které žiju, a ve které bych se nejraději nikdy nevyskytovala. Ale smůla. Alespoň další tři roky.

Věci, které mě vytáčejí

13. července 2014 v 16:24 | Lucy |  Deník
Tak a dnes jsem tu podruhé. K napsání tohoto článku mě inspiroval člověk, se kterým sdílím byt, a který nejspíš nechápe, že... Ne, to si přečtěte za chvíli sami.
Věci, které mě vytáčejí, a v deníku jsou proto, že se mi dějí denně. To už člověku pocuchá nervy.

PS: Omluvte případné přehánění, ale jen když si na jednu položku vzpomenu, rozpálí mě doběla.
PPS: Všechny gify jsou z Tumblr.
PPPS: Těch věcí je jen pět hlavních, za které bych vraždila, kdyby to mělo být všechno, vydá to na knihu stejně dlouhou jako všechny díly Game of Thrones spojené dohromady.

Tep | 2. Kapitola - Útěcha

13. července 2014 v 10:55 | Lucy |  Tep
Já vím, já vím. Moje sliby... nebudu o nich mluvit, protože to v podstatě ani nejsou sliby, když je nedodržím. Každopádně... další kapitola je tu! Víceméně se v ní nic neděje, ale přesto... je tu! Pravděpodobně tam bude dost chyb, protože jsem líná to po sobě kontrolovat, ale tak snad se to dá přežít:)

Hudební oblíbenci #5

11. července 2014 v 13:00 | Lucy |  Hudba
Slíbení hudební oblíbenci jsou tu a s nimi i moje maličkost. Pokud budete hodní (a pokud bude můj počítač spolupracovat:D) tak se zítra dočkáte druhé kapitoly Tepu. A kryjte se, v hlavě se mi rodí nápad na novou povídku. Vlastně se mi tam rodí nápady dva, jeden na originální povídku a jeden na Marvel fanfiction. Tomu říkám pravý comeback kreativity!

5) Postava, která mi je nejvíc podobná

10. července 2014 v 8:04 | Lucy |  10 Days character challenge
Postava, která mi je nejvíc podobná

Nad tímhle bodem jsem se příliš dlouho nerozmýšlela. Postavou, která je mi nejvíc podobná je filmová postava dívky jménem Rocket.

Rocket je jedním z hlavních charakterů filmu Sucker Punch (který miluju) a je zdánlivě lehkomyslná, bezstarostná a vlastně celkem veselá (veselá, jako veselá, ne veselá jako šťastná). Rocket v sobě má ten druh naděje, který je naivní a zároveň téměř nedosažitelný. A v tom jsme si podobné.

Ne, nejsem akční hrdinka, která by položila život za ostatní s úsměvem na tváři, ale často věřím v lidi, co mě už zklamali a ještě častěji na to doplácím. Moje naděje jsou nejčastěji tím, co mě zrazuje a přesto v ně věřím. Ale z vlastní zkušenosti vím, že tak dlouho se se džbánem pro vodu chodí, až se ucho utrhne. A když se utrhne u mě, tak ve velkém stylu. V té chvíli se křičí, lítají nadávky při kterých by se červenal i dlaždič a já nemám daleko k tomu, abych někomu vrazila facku.

Odbočila jsem. Ale připadá mi, že já a Rocket jsme stejné. Vkládáme víru ve špatné věci, nebo v mém případě, lidi.


Tma

9. července 2014 v 21:36 | Lucy |  Poezie
Vyvěste prapory a bouchejte šampáňa, Múza se konečně dostavila a nakopala mě do zadku!
Dost podivná kreatura, kterou ráda nazývám Tma si dnes vyhloubala cestičku do mého mozku a odmítala vylézt ven, takže jsem ji proventilovala. Básnička tu dlouho nebyla, a nejsem si jistá, jestli mi to vydrží, ale tak... udělala jsem další dvě videa na Teen Wolf na YouTube a vypadá to, že kreativita se pomalu ale jistě vrací. V příštích dnech čekejte Hudební oblíbence, kašlu na pravidelnost, a nejspíš taky uvidíte další díl z Challenge.

PS: Pro ty, kdo by nechápali smysl básničky to vysvětlím asi takhle: Každý tvrdí, že někomu se svěřit pomůže, ale já si to nemyslím, myslím, že je to tím snad ještě horší. Každý si to může vyjádřit jinak, ale já to podala takhle.

PPS: Pokud by se tu v budoucnu ještě objevila poezie, stáli by jste o podobné vysvětlivky?

PPPS: Koupila jsem si termohrnek, pár prstýnků, klobouk a jsem šťastná. Simple as that:D

Mluv se mnou,
teď stojím tady,
třese se ti hlas.

Mluv se mnou
a zmizí řady
tenké jako vlas.

Mluv se mnou
a všechno změníš,
mluv se mnou
a porozumíš.

Mluv se mnou
a možná bude
všechno zase v pořádku,
mluv se mnou a nejspíš zbude
faleš psaná pod řádku.

O uměleckých krizích

6. července 2014 v 22:04 | Lucy |  Deník
Áááá... jsem tu zas! Nezdá se vám, že je toho deníku poslední dobou trochu moc? Mě ano. Fuck it.
K jádru věci... poctivě se snažím pro vás něco vyplodit, když vy mi dodáváte bezkonkurenční dávku četby. Je nefér, že já jediná se zatím nijak nezapojoju (Fuck grammar... for now). Upřímně mě to štve. Pokoušela jsem se vymyslet námět na jednorázovku, fanfikci, obrázek... nebo sakra i novou kapitolovku, když teď Tep momentálně není k dispozici. Ale můj mozek je jako jedna velká, bílá, nepopsaná stránka! Jak frustrující.

cosmicOpravdu mě to velmi silně irituje. Jediná věc, kterou zabíjím čas, je čtení vašich blogů, sledování Gossip Girl (strašně návyková věc), poslouchání hudby a dohledávání nových fanfikcí na Supernatural a konečně běžící Teen Wolf. Ale abych na sebe nebyla tak hnusná, přiznám se, že jsem zkusila vyplodit slibovaný světlý design. Neúspěšně. Ale stejně to nakonec skončí u nějakého velmi jednoduchého, protože ty se mi zkrátka líbí nejvíc a zpravidla mi nejdéle vydrží.
Víte co? Dokonce jsem byla i tak zoufalá, že jsem se pokusila složit písničku, ale ať jsem zkoušela jaký tón jsem chtěla, vždycky mi to připomnělo něco, co už jsem slyšela. Takže teď mi hlava přepnula na kopírák. No skvěle. Na kresby snad nemám ani náladu, ale zato mám strašnou chuť něco namalovat, skoro jako by mě vábil akvarel a tempery čumící na mě ze skříně. Whatever.


No nic, slibuju, že brzy sem přidám i něco jiného než je deníček, ale zatím asi budete muset přežít report z mého života. Což mi připomíná již probírané téma rozlučky. Už jednou byla zrušená kvůli nejmenovanému člověku a znovu obnovená. Mělo se konat stanování blízko u lesa, ve městě kde žiju. Ale rodičům se samozřejmě nelíbilo, že bych někde měla přespat bez dozoru dospělého a jako jediné mi účast není povolena. Nejspíš ani nemusím zmiňovat svůj vztek a naprosto pubertální rozhořčení se kterým jsem uděřila stěnu v koupelně.

Ale víte co? Přežila jsem to. Vždycky může být hůř, ale dokud jsem obklopená fiktivními postavami, světy a romantickými písničkami, tak jsem na tom ještě dobře.

Miluju vás, ještě chvilku se mnou ještě prosím vydržte:)

Návrhy a předsevzetí

2. července 2014 v 11:00 | Lucy |  Deník
Abych nějak začala tenhle článek... V posledních dnech jsem se zamýšlela nad tím, jak být... lepším člověkem? Ne, bullshit. Zkrátka bych ráda začala žít trochu zdravěji. Řekla bych, že líp vyjádřit to nepůjde, ale snad se chápeme.

Trochu se snažím pozměnit svůj jídelníček a zjistila jsem, jak chutná sojové maso. A chutná úplně stejně jako to normální. Možná, jenom možná, bych se pokusila nebýt masožravcem. A jak už jsem nedávno psala, nejspíš znovu začnu s jógou. Ne kvůli tomu, abych vypadala dobře v plavkách, ale taky abych měla nějaký základ až nastoupím na bojové umění na jehož název si teď vůbec nevzpomínám a abych o sobě měla dobré mínění. Chci pro to něco dělat.

A co to znamená pro vás? Znamená to, že se tu za chvíli možná budou objevovat mé fotky. Ale nic neslibuju, mě samotné se do toho nechce, ale nejspíš bych to udělat měla. Byla by to motivace k tomu, abych pokračovala v tom co dělám. Nebojte se ozvat, pokud se vám ten nápad nelíbí, nebo i líbí, já nikoho nesoudím a na nikoho se nezlobím:) A pak je tu druhá alternativa, na blog ty fotky házet nebudu, ale konečně si zaktualizuju Instagram a hodím sem na něj odkaz. Co vy na to?

Co se tak koukám, zatím se tenhle článek točí jen kolem mě. A vždyť je to taky deníkový článek, kolem koho jiného by se měl točit?:D Dobře, zanechám toho narcisismu. K již zmiňované rozlučce... žádná se nekonala, protože se někdo s někým asi nemohl dohodnout. Já osobně u toho nebyla, jen jsem dostala info od kamarádky přes sms a celkem mě to štve. Naše třída mezi sebou vždycky dělala strašné rozdíly. Když jsme se měli rozdělit do dvou skupin, byli to vždycky kluci a holky, a o dvojicích raději nemluvím. Nevím. Možná to je ten důvod, proč jsem na školní akademii nebrečela. Možná to zní hnusně, ale já jsem prostě ráda, že od těch lidí (samozřejmě ne od všech) odcházím. A jen doufám, že na střední to bude lepší.

Zatímco píšu tenhle článek, úspěšně jsem zapomněla, co jsem vám tím chtěla sdělit, takže je docela možné, že se během dne ještě ozvu.

PS: Nejspíš brzy změním design na něco světlejšího, pozitivnějšího... je přece léto:)

Největší katastrofa v kuchyni... já.

29. června 2014 v 17:52 | Lucy |  Deník
Všechny srdečně zdravím v tento nádherný, letní a především prázdninový den, který tu u mě tedy vůbec pěkně ani letně ani prázdninově nevypadá, ale kdo ví, jaké to je u vás. A jak už ti bystřejší z vás mohou poznat... je léto! Pro mě už se synonymem toho slova staly prázdniny, což je nejspíš logické. Jak už jsem kdysi psala, nemám léto ráda. Ale volnost od školy ano. To mě přivádí k dalšímu tématu.

Hotelová škola v Mariánských lázních. Celkem by mě zajímalo, co za nepochopitelnou sílu mě to přítáhlo k tomuhle rozhodnutí. Dobře, zrekapituluji si to... žurnalistická ani spisovatelská střední škola neexistuje. Jako absolventka ze sociální činnosti bych si práci nenašla. Můžu být na intru (ano, vím, že pro někoho je to noční můra, ale já potřebuju vypadnout z téhle díry). Poznám nové lidi. Nebo alespoň novější než v Chebu. A (to už tu taky někdy bylo) pořád mě hřeje ta naivní myšlenka obsazení místa manažerky hotelu ve kterém bude pobývat Tom. Nemluvte na mě, já jsem ráda naivní.

A co většinou patří k hotelovým školám? Ano, umění v kuchyni. Lépe řečeno umění vařit. Vida, dorazili jsme k jádru pudla. Fajn, na začátek bych ráda zdůraznila, že vaření mi velký problém nedělá. Ráda peču (narcisticky musím zmínit, že můj slaný koláč je lepší než ten, co dělá děda) a ještě radši objevuji nové způsoby jak připravit kuřecí maso. Na druhou stranu musím přiznat, že mám strach vařit brambory, nebo cokoliv, co nemá předem danou dobu a stupeň varu. Ale stejně... nejsem špatná kuchařka (?). To co mi dělá problém jsou totiž nervy.

Víte, už před sebou vidím tu scénu ze školní výukové kuchyně. Jak nebudu moct nakrájet ani rajče bez toho, abych si ufikla prsty. Jak budu koktat až se pokusím vysvětlit rozvařené těstoviny. To je můj problém. Pokud na mě lidi naloží příliš odpovědnosti, sesypu se, a i triviální věc, jako je udělat zelný salát, který jindy bez problému zvládám, nedokážu. Najednou cítím všechny oči kolem upřené na mě a zmocní se mě ten neblahý pocit, že něco dělám špatně, že tam nepatřím. Viz hodiny z domácí výchovy, kde jsme vařily pravidelně. Raději si ani nechci vzpomenout na to, co všechno jsem tam pokazila.

Ale rozhodla jsem se něco dělat. Začátkem prázdnin (takže nejlépe zítra) si koupím sešit s pevnými deskami a budu zkoušet a zapisovat. Pro začátek jsem si vybrala původní, italský recept na boloňskou omáčku (raději nepočítám náklady, protože by se mi před očima objevily všechny ty knihy, které bych za tu sumu mohla mít), kuře na mandarinkách, ragú z kuřete a různé variace slaných koláčů. Můj výběr je nejspíš také ovlivněn mou momentální chutí, takže něco sladkého přibude později. Nicméně... rozhodnutí padlo a já se pokusím nic nepodpálit.

Zapomněla jsem se zmínit o zítřejší rozlučce s naší (ne)snesitelnou třídou (kecám, mám je ráda) a pořád zvažuju, jestli jít, nebo nejít. Je jasné, že se tam bude chlastat. Nechci se opít. Ale chci být s nimi. Končí mi viróza (Ale to je sprostá výmluva, zítra už budu jako rybička... snad.) a nechci ji chytit znovu. Ještě se uvidí. Případný report z celé akce bych zveřejnila v úterý, či středu. Podle toho, jak velká bude moje kocovina. Ne, to byl taky vtip, nechci se opíjet. Začínám se opakovat a proto nastal čas, abych vás opět opustila a šla čučet na Super drbnu. Don't judge.

Miluju vás a přeju vám hezké prázdniny... a neopíjejte se:)

Debil tady, debil tam, debil kam se podívám

20. června 2014 v 18:48 | Lucy |  Deník
Ach můj Loki...
Kdybyste tak lidičkové věděli, jak mě všechno bolí. Prvně nohy, ale za to si můžu sama, protože se musím naučit chodit na podpatcích na pondělní generálku (školní akademie) a pak je tu ztuhlý krk a záda. Krk se mi blokl po noci, kterou jsem prospala víc než jiné, takže trochu nechápu (a ne, nepřeháním to s polštáři, mám jen jeden velký) a záda mám zkroucená od počítače.

Jsem zvědavá, jak se budu tvářit v padesáti. Asi začnu s jógou. Zase.
Ale abych pořád nebyla taková pesimistka... blíží se nám prázdniny! Na jednu stranu je to paráda, protože... zkrátka nebude škola, ale na druhou stranu se mi chce vraždit. Jen ta myšlenka na přeplněné... no, vlastně všechno, malými dětmi, netrpělivými rodiči a hlavně hmyzem, mě dokáže dohnat k šílenství. Ale znovu, nebuďme přehnaně pesimističtí.

A co má Lucynka v plánu? Jedno obrovské, tlusté nic. Dobře, teď trošku přeháním, protože pokud to vyjde, budu mít brigádu, ale není nic jisté. Ale kromě možné makačky tu nic není. Celkem ráda bych navštívila na víkend tetu, protože miluju své roztomilé bratrance a protože se s tetou můžu bavit o... v podstatě o všem.

Momentálně okupuju dědův byt, kde je všechno strašně rozházené kvůli malování a pokládání nového koberce, ale nejvíc jsem rozhozená já, protože se nedokážu vyrovnat se současným uspořádáním nábytku v obýváku, místě, kde normálně spím. Je vůbec možné usnout v místnosti s vystresovaným těkáním očí kolem? Přijde mi to tu teď tak cizí. Nemůžu ani najít babiččinu fotku, a to mě znervózňuje nejvíc.

Nicméně... po nechtěném koupení nových plavek a ničení nohou chůzí v podpatcích po bytě tu teď sedím a stěžuju si na všechno co mě napadne. Když už jsme u toho... tenhle rok vycházím ze základky a vzhledem k tomu, že devátá třída má vždycky na starosti školní akademii, padlo to na nás. Přetváříme VIP zprávy v duchu naší školy a museli jsme si vytvořit jednotlivé holka-kluk dvojice, abychom tak mohli uvádět čísla tříd. Všichni se mezi sebou dokážou perfektně domluvit, jenom já chytnu toho největšího šaška pod sluncem, který mi po otázce 'Máš už tu kravatu?' odpoví sarkastickým tónem 'No, tady v kapse.' a to nemluvím o tom, kam mě pravidelně posílá. Díky bohu za jehlové podpatky, když se někomu zabodnou do nohy, parádně to bolí. A ne mě.

Holky ve třídě se vesměs chovají jako slepice, alespoň žádná změna, ale poslední dobou jsou extra kousavé a děsně vztahovačné. Neříkám, že jsem dokonalá, ale abych někomu vkládala slova do pusy, na to tak dementní nejsem. Zatím. Jediná věc na kterou se těším je samozřejmě zdobení mé maličkosti, přičemž vlasy mi zařídí kamarádka a pak na znovushledání s před dvěma roky vyhozeným učitelem angličtiny. Všichni jsme ho milovali a já dostala tu příležitost mu tenhle víkend koupit za celou třídu dárek. Je to set pěny a vody po holení, která strašně hezky voní, a já doufám, že se bude líbit.

Vzhledem k tomu, že bych měla jít vymývat skříňky se omlouvám za to, že nikoho nenavštěvuji na jeho blogu, ale prosím, dejte mi čas do konce školního roku. Pak vám klidně snesu modré z nebe, jestli bude třeba. Děkuju za pozornost, a zatím se mějte!

Miluju vás, snad to víte:)

Kam dál